Jdi na obsah Jdi na menu
 


" Nevěřící Tomáš?"

26. 5. 2011

 

" Nevěřící Tomáš?"

 

I.čtení Jan 20,19-23

II.čtení Jan 20,24-29

 


Přátelé v Kristu, bratři a sestry, mládeži,
dnes se seznámíme s učedníkem Tomášem, kterého běžně nazýváme „nevěřícím Tomášem“.

Možná se nám tak trochu ulevilo, zaplať Pán Bůh za toho pochybujícího, nedůvěřivého, nevěřícího Tomáše. Vždyť on říká přesně to, co říkají všichni jeho stoupenci po staletí a tisíciletí – dokud si na Boží zjevení nesáhnu - neuvěřím! Vždyť tolik nevěřících Tomášů je kolem nás i dnes a to i v našich rodinách, co potřebují živý důkaz a ne mrtvou či slepou víru. Ale co vlastně o tom Tomášovi víme? Četli jsme, že Tomáš nebyl u toho, když se Ježíš zjevil učedníkům. Možná prožíval týden pochybností, nevíry i když všichni kolem něj tvrdili – viděli jsme Pána!

Možná, ...možná mu proběhlo hlavou: „Jaktože vy jste ho viděli a já ne. Vždyť já patřím k vám, ale teď jakoby už ani ne. Tuhle tu poslední a dost zásadní zkušenost s Ježíšem prostě nemám. Mně se nezjevil, já ho neviděl živého. Vím, že byl odsouzen a ukřižován, ale ten zbytek, to už je nad mé chápání a tudíž tomu nemůžu věřit i když bych tak rád. Musel bych vidět jeho rány po ukřižování, musel bych si naně sáhnout.“

Tomáš tedy potřebuje ke své víře živý důkaz. Zní nám to logicky – vždyť i my více racionální (tedy přemýšlivý) lidé, bychom rádi pro svou víru, měli důkaz než jen svědectví či vyprávění lidí, kteří mají nějakou zkušenost s Ježíšem, nebo ne?

Tomášova nevíra ale není taková, jak si myslíme. Není podobná té naší nevíře, i když se nám to tak jeví a možná je nám ta jeho pochybnost i trochu sympatická a blízká. O Tomášovi toho zas tolik nevíme, ale lze se o něm dozvědět něco více ještě z jiného vyprávění. Dočítáme se o něm v příběhu o vzkříšení Lazara, který o mnoho kapitol předchází tomu našemu dnešnímu vyprávění. Ježíš se chystal jít ke hrobu svého přítele Lazara, který zemřel před několika dny. Učedníci měli z takové cesty strach. Řekli mu: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?" Ježíš se přesto rozhodl, že půjde, a právě tady Tomáš řekl (J 11,16): „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!" Z pohledu tohoto vyprávění je Tomáš statečný a odvážně stojí za Ježíšem. Nebojí se.

Stejně odvážný je Tomáš taky v tom našem dnešním evangeliu. Dnes jsme četli další ze zpráv o vzkříšeném Ježíši. O tom, jak byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi. Možná jsme si mysleli, že takto vystrašeni byli všichni učedníci. Ale dovídáme se, že Tomáš s nimi nebyl. Zřejmě takový strach, aby se schovával někde za zavřenými dveřmi, neměl.

Když tedy ostatní učedníci oznamují Tomášovi, že Vzkříšený za nimi přišel a říkají: "Viděli jsme Pána." Tomáš jim odpovídá: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím."vidíme, že Tomáš je jiný, není jako ostatní, opět se vymezuje - jako tehdy, když chtěl jít k mrtvému Lazarovi s Ježíšem a učedníci ne.

Učedníci jsou nadšeni z toho, že viděli Vzkříšeného, ale Tomášovi by takové vidění zřejmě nestačilo. To on by si musel vložit prst do ran po hřebech, a celou dlaň do rány v Ježíšově boku. On touží to zkušenosti plnější hmatatelnější. Možná to už z tohoto vyprávění tak trochu cítíte, že Tomáš vlastně nese po staletí přízvisko „nevěřící“ nepatřičně. Proč? Vždyť on ve skutečnosti není nevěřící, ale pro svou víru potřebuje zkrátka ještě něco víc, než slyšení o vidění. Potřebuje mít s Ježíšem osobní a hmatatelnou zkušenost.

Jak jsme četli v textu Janova evangelia – situace se po týdnu opakuje. Tam, kde Tomáš před týdnem chyběl, teď už nechybí. I když neprožil to, co ostatní, neodchází nikam pryč, ale zůstává. A všechno jakoby se právě kvůli Tomášovi, znovu opakuje.

Dveře jsou opět zavřeny, učedníci shromážděni na tom samém místě a úkaz - Božího zjevení, Ježíše vzkříšeného tady také opět máme. Ježíš přišel znovu. Opět se staví doprostřed se slovy pokoje. Ale tentokrát jako kdyby přišel jenom a právě kvůli tomu pochybujícímu, nedůvěřivému Tomášovi a bere jej naprosto vážně. To, co Tomáš osobně potřeboval pro svou víru má nyní před sebou. Takový jaký byl jeho osobní požadavek víry, tak přesně na takový požadavek Ježíš reaguje - tady Tomáši jsem, chceš důkaz mých ran, tady ho máš. Podívej se, sáhni si, polož si ruku do mé rány, dotkni se mně a už nepochybuj a věř!

Ale Tomáš si nesáhl. A přesto uvěřil. On toužil po silné zkušenosti, a představoval si, jak taková silná zkušenost musí vypadat, že musí být nejen osobní, ale i hmatatelná. Tomáš nakonec silnou zkušenost skutečně zažil, ovšem jiného rázu a tou byl přemožen. Zažil osobní setkání s Ježíšem. Setkání tváří v tvář. Už si nepotřeboval sahat do jeho ran. Už netrvá na splnění svého požadavky. Slyšel Ježíšův hlas a vnímal jeho lásku. Stačilo mu, když zažil, že Ježíš se obrací k němu osobně, že s ním mluví, že ho přijímá, že mu rozumí, že je citlivý k jeho potřebám.

Tady se už s Tomášem nemůže ztotožnit nikdo z těch, co o sobě říkají, že jsou nevěří Tomášové. I ten pochybující Tomáš se nakonec se vzkříšeným tváří v tvář setkává. Jeho odpověď, jeho vyznání je krátké, ale vystihující vše podstatné – „můj Pán a můj Bůh.“

Tomáš jako první nazývá vzkříšeného Ježíše Bohem. Jeho osobní vyznání odráží jeho víru, pro kterou už nebylo potřeba dotýkat se Ježíšových ran. A jeho vyznání je jedno z největších a nejsilnějších, které v Bibli vůbec máme.

Tak jakýpak nevěřící Tomáš?
My už takovou zkušenost jako
u měl Tomáš, takového osobního rázu zřejmě nezažijeme, i když – kdo ví? Ježíšovu tvář sice nevidíme, neslyšíme jeho hlas svýma ušima, ale o nás platí ono: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili."

Ikdyž Ježíše nevidíme, přesto jsme slyšeli svědectví učedníků, (jeho současníků), že Vzkříšeného viděli. A toto svědectví slyšeli naši předci, otcové víry, možná to slyšeli i naši rodiče, zkrátka někdo z našeho okolí to musel slyšet a někdo nám to také vyřídil, jinak bychom dnes tady v kostele nemohli ani sedět. Naše zkušenost může být také silná, ale může být úplně jiného rázu než si představujeme.

S Kristem ukřižovaným a vzkříšeným se dnes můžeme setkat, a to v jeho slově, v Tomášově svědectví a v Tomášově silném vyznání – můj Pán a můj Bůh!
I s námi se může stát podobný zázrak jako v Tomášově případě.
Ale leckdo z nás může být stále nedůvěřivý a může mít pochybnosti: Mám věřit v Ježíše? Dokud ho neuvidím, neuvěřím.

Ale jestli nás zatím nic nepřesvědčí, tak tři věci si zapamatujme z Tomášova příběhu:

 

  1. I když je pochybující, tak za týden v tom shromáždění učedníků nechybí. To co zažívá, je uprostřed společenství. Kdo chce poznat Ježíše, těžko ho mimo církev, společenství věřících, pozná. Cesta do shromáždění, je cesta k Bohu. Pochybuješ-li, nevadí – jednou tě tu může Kristus oslovit, stejně jako oslovil Tomáše, ale možná to bude úplně jiná zkušenost než si doteď představuješ.

  2. Tomášův požadavek byl vyslyšen, pro svou víru chtěl mít důkaz – nakonec měl důkaz před očima a víc už nepotřeboval. Milý posluchači, Ježíš tě může překvapit svým zájmem o tebe. že ti i dnes dokázat, že tu nejsi náhodou a že s tebou počítá a ví o tvých pochybnostech – jeho rány, jeho smrt byla za to, abys tu právě dnes mohl být. Nic není náhoda a nic není nahodilé. Až tohleto pochopíš, v mžiku pak zapomeneš, že sis vlastně pro svou víru představoval hmatatelné zjevení – nakonec zjistíš, stejně jako Tomáš, že to ke své víře ani nepotěbuješ. Budeš blahoslavený, žes neviděl a přesto jsi uvěřil.

  3. Milý posluchači, nepamatuj si o Tomášovi jen to, že byl nevěřící, není to tak docela pravda – řekněme, že byl pochybují, měl otázky, stejně jako je mám dnes a máš je i ty. Pamatuj si spíše Tomášovo silné vyznání – můj Pán a můj Bůh! Třeba jej někdy také ve své víře vyslovíš!