Jdi na obsah Jdi na menu
 


Adventní neděle

4. 1. 2012

 

Filipským 4,4-7

Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!  Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.  A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
 

Apoštol Pavel tady v tom kratičkém oddílku píše na prvním místě o radosti – respektive vybízí k radosti. Povzbuzuje svým dopisem filipské – křesťany ve Filipech v první evropské obci. Právě tady totiž Pavel založil sbor na své druhé misijní cestě. A teď jim s odstupem snad několika let píše o radosti – a to radosti v Pánu.

Jak má tato radost vypadat? Jak má vypadat ta naše křesťanská radost? Máme se radovat tak, že budeme zvedat ruce, mávat někde k nebesům, provolávat halelujah a za všech okolností se usmívat? Ale tak nám to nepůjde. - (odpověděli bychom Pavlovi) To bychom byli milý apoštole Pavle v křeči. My jsme totiž tradiční sbor. My tu radost asi vůbec neumíme projevit a už vůbec ne vždycky. Tobě se to píše dobře, ale nám se to hůře provádí. - Tohle to ale ani po nás Pavel zřejmě nechce. Nechce nás povzbuzovat k nějaké křeči a myslím, že i s tím jeho psaním do sboru Filipským je to velmi velmi upřímné a není to nijak nadnesené. Pavel totiž píše z vězení. A i když je ve vězení, cítí Boží přízeň a sám se s ní raduje. Jeho tělesná situace neodpovídá radosti, ale jeho duchovní zaměření ano.   Není žádným zločincem, je vězněn pro Krista – ostatně to není poprvé. I ve Filipech, kde právě adresuje svůj dopis byl vězněn. Tam dokonce padaly okovy – a my jsme snad jen zdánlivě pochopili, že vlastně nelze spoutat člověka, který je v Kristu duchovně svobodný. Pochopili jsme to i v době nedávno minulé, mohli lidi pozavírat za jejich názory, ale nevymazali jim je z hlavy – aspoň ne těm silným.

Pavel nevybízí k žádné hurá radosti, ale k opravdovosti – Radujte se v Kristu! – Radujte se že jste uvěřili! Že máte Pána! - To je radost, která dokáže osvobodit člověka upoutaného na lůžku, i na invalidním vozíku, to je vnitřní radost, která vás může zbavit všech okovů, želízek, svázanosti, obav a starostí. Lze to pocítit. Právě teď to pociťuje Pavel ve vězení. Není skleslý ani zlomený, i když je zavřený. Pavel měl velký a oprávněný nárok tato slova psát – radujte se v Pánu vždycky, opět a znovu i za blbých okolností!

Pavel dále pokračuje takovou připomínkou - Vaše mírnost ať je známa všem lidem. - (možná bychom odepsali Pavlovi) - Tak milý Pavle - Co je to ta naše mírnost, se kterou se mají všichni kolem nás seznámit? Jak to myslíš? Jak to máme vypadat? Co nás má prozrazovat? My přece o sobě ne úplně všem rádi a s jistotou říkáme, že věříme, že patříme Pánu Bohu. Nejsme si totiž moc jistí, neumíme všichni tak krásně zpívat, neumíme se věřejně modlit, mluvit o Bohu, o své víře. Neumíme to doma, natož někde venku. -

Ale Pavel nepíše nic o naší víře, modlitbě ani zpěvu, natož o nějakém mluvení, tím se nemusíme ukazovat. Mírnost, to má být naše ušlechtilost, dobrotivost, vnitřní pokoj, vyrovnanost – tyto vlastnosti mají lidé na nás přeci jen pozorovat. A patrně tito lidé ani nezaznamenají, že je to něco zvlášť křesťanského, ale na tom zpočátku přeci vůbec nesejde. Mají si totiž všimnout, že jsme dobrotiví, přátelští, mírní, pokojní, moudří, otevření, milující lidé – mají si toho všimnout, aby časem poznali z čeho všeho ten klid a radost pramení.

Ale my jsme milý Pavle, řekněme si to na rovinu, v dnešní době převážně frustrovaní, uhonění, unavení, vystresovaní, deprivováni, vytíženi – jsme zkrátka všechno, jenom ne mírní.

Pavel už dál nepokračuje, nevybízí nás k ničemu dalšímu, uvádí jen – Pán je blízko! Pavel sedí pěkně v chládku a přitom prožívá Boží blízkost. Žádné odloučení, odvrácení Boží tváře – Pán je blízko! Pro Pavla není Pán ten, který tu dříve byl, žil a nyní jednoduše odešel a je někde na nebesích. Pro Pavla je Pán blízko, je s ním ve svém Duchu, ve svém slovu. Kristus vstoupil do Pavlova života a obrátil jej úplně naruby – z pronásledovatele křesťanů se stal následovník Kristův, apoštol, posel dobrých zpráv, misionář, zakladatel sborů, pisatel dopisů, svědek Kristův. Pán je blízko i nám všem – to nám chce Pavel připomenout. Pán přichází i do našeho životního příběhu, který je zaměřen na konečný bod – smrt a soud, jež jsou možná blíže, než si myslíme. Pán je blízko, to je to, co si připomínáme v adventní době. Ale jsme i my jemu blízko? Bůh v Kristu je člověku velmi blízko – je tu blízkost zaslíbení a naplnění, blízkost spásy. Počítáme s touto blízkostí? Jsme takto blízcí ve své víře, která má pramenit v radost a mír?

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. - Pavel jakoby počítá s tím, že máme i starosti, proto nás povzbuje a říká - netrapte se, nedělejte si starosti, nebuďte úzkostliví – (odpověděli bychom) - no jo milý Pavle, ale na lidi jde v dnešní době trochu panika, zvláště teď před vánocema, kdy se hodně utrácí, jsou prognózy na příští rok varovné – to všechno co máme, nebudeme mít, budeme mít asi míň, protože všechno podraží - žijeme totiž prý na dluh, kupujeme zbytečnosti, přestali jsme být skromní, málo myslíme na druhé a teď se bojíme, že bude hůř, trápíme se a děláme si starosti – voda, elektřina, plyn, nájem, možná nás vyhodí z práce, sníží důchody, zvýší pojistné – teplíčko našich jistot se stává nejisté.

Pavel ale naši situaci nezlehčuje, i když ji nezná. Zřejmě by se podivil v jaké době čteme jeho dopis, ale to co tehdy píše Filipským platí i pro nás dnes - v každé modlitbě či prosbě nejprve děkujte. Máte přeci za co děkovat? A nebo jste už zapomněli děkovat? A až potom předkládejte své žádosti Bohu. Jsme tak ustrašení, že na to děkování možná i zapomínáme. Já si to uvědomuju skoro každý večer, když se s dětma modlíme – je to samé Pane prosím tě... a když máme chválit a děkovat, nějak pořádně nevíme za co, neumíme to najednou zformulovat. Ještě, že máme ty písně, které to někdy vyjádří za nás.

Kdybychom začali číst Pavlův dopis Filipským (a vlastně všchny Pavlovy dopisy takto začínají), zjistili bychom, že hned po úvodním pozdravu zaznívá díkůvzdání – „ Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“... no a v neposlední řadě by nás možná i překvapilo, že je ten dopis psaný velmi ušlechtilým jazykem, což je v dnešní době vzácnost. A my dnes k pochopení kultivovaného projevu potřebujeme nejen překlad, ale i výklad.

Bratři a sestry ta radost v Pánu není vůbec laciná a není to přetvářka – je to vnitřní opravdovost, pokora a skromnost, možná i tichost. Radosti v Pánu se můžeme učit právě od apoštola Pavla, který nás k ní tak hezky vybízí a povzbuzuje a zároveň nám na závěr žehná:

A pokoj Boží, který převyšuje všechno myšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Amen.