Jdi na obsah Jdi na menu
 


Boží hod vánoční

4. 1. 2012

 

Boží hod vánoční 

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka:

`Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel´, to jest přeloženo `Bůh s námi´. Mt 1,22-23

 

Minulou neděli jsem Vám tady na tomto místě připomínala, co znamená evangelium, že je to radostná zpráva. A že ty radostné zprávy mohou být pro nás skutečně různé, ale že ty opravdu radostné a naopak smutné se ve skutečnosti týkají života a smrti. Radostná zpráva je život, který přichází na svět, smutná zpráva je život, který končí a je uzavřen. A tak nějak ve zvěsti těch blížících se Vánoc jsme prožívali v tomto týdnu obojí. Těšili jsme se, že si budeme moci opět připomenout Ježíšovo narození, Boží příchod na tento svět. A zároveň jsme, především prostřednictvím médií, vnímali jeden velký odchod z tohoto světa.

Tak nějak mě celá ta atmosféra oslovila a svým způsobem vtáhla, přestala jsem sama za sebe řešit co všechno ještě musím, ale skutečně jsem se v pátek zastavila. Uvědomila jsem si, že nejen já, ale spousta jiných lidí se nechalo zastavit. Uvědomila jsem si, že lidský život máme každý jen jeden. Každý má jen jednu šanci být tady. Nemusíme udělat velké věci, nemusíme být vidět, nemusí se o nás psát, ale můžeme svůj obyčejný život před Boží tváří žít upřímně, v pravdě a lásce.

Ale daří se nám to? Jaký je náš obyčejný život? Je to život před Boží tváří?

`Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel´, to jest přeloženo `Bůh s námi´.

 

Ano, Bůh je tu s námi, ale my tuto skutečnost moc nevnímáme, nepřipouštíme si ji. Boží tvář je zahalená, skrytá a nejde vidět, přesto se tu Boží přítomnost projevuje. Viditelnou Boží přitomnost si připomínáme právě v tyto sváteční dny, kdy si připomínáme Ježíšovo narození. Ale tato připomínka se zdá být skoro až formální a už téměř nic neříkající. Postupně se nám z Vánoc vytrácí náboženský obsah a zbývá nám jen... „šťastné a veselé“.

Vždyť předtištěné vánoční přání nás neujišťují o tom, že Bůh je tady s námi, ale našeptávají radostné, veselé či šťastné Vánoce. Co to ale je, ta veselost a radost – jak to má vypadat? Nustále a každý rok znova a znova si přejeme radost, veselost, lásku, zdraví, pokoj, klid, pohodu – přejeme si to, jako by nám to běžně scházelo a nebo si to přejeme, protože se to tak vždycky říká. Ale to vše nepřichází samo, na základě vnitřního přání či autosugesce, ale na základě Božího požehnání. Bůh nám požehnal životem. Radost a veselí smíme tedy prožívat nejen o Vánocích, ale dokud tu jsme, tak vlastně pořád – Immanuel, Bůh je tu s námi. Musíme se tedy teď na povel radovat a veselit? Nemusíme! Nafalšovaná radost v srdci je dar od Hospodina, proto o ni smíme i upřímně prosit. Ostatně, pokud má člověk v srdci lásku, vejde se mu do něj i smutek, a také ta radost. Radost pokorná tichá, vlastně taková, jaká má o Vánocích být.

Celostátní smutek naplnil ty letošní Vánoce takovou zvláštní náladou, skoro až takovou porevoluční – svíčky, státní vlajky, cinkání klíči, potlesk.... Jako by se v lidech něco pohnulo, najednou si uvědomili, že někdo významný odešel. Ale tato smutná zpráva nepohltí tu radostnou, tu evangelijní. Spíše naopak, ta dobrá, šťastná zpráva – evangelium - pohltí tu smutnou – protože Immanuel, Bůh je tu s námi, Bůh nás neopustil!

Bůh nám dal život a do srdce vložil touhu po Bohu. Ale my často tady tu vnitřní touhu ignorujeme a dáváme přednost pomíjitelným věcem. Proto se radost a veselí dostavuje pouze povrchně. Onu vnitřní radost možná ani neznáme. V době vánoční jsme v takovém zvláštním rozpoložení a možná i očekávání. Snažíme se být na sebe hodní, otevíráme svůj příbytek návštěvám, děláme si čas na rozhovory – všechno je na nás ale až příliš koncentrované a intenzivní, jsme také někdy i dost unaveni a vyčerpáni. A přesto si uděláme čas, klid a pohodu, dokonce vytáhneme paty z domu a jdeme i do kostela.

Dnes je tedy Pane tvůj den, tak jsme tady, máš jedinečnou příležitost nás oslovit, zastavit a nějak naladit, aby se očekávání sváteční nálady naplnilo. Ale ono se možná žádný zázrak nestane. Protože naše sváteční naladěnost, touha po Bohu trvá jen malý okamžik. Za chvíli budeme opět doma u svého stolu, každý u svého stromu. A v bezpečí svého domova možná zaponeme. Zapomeneme na Boží narození, zapomeneme na Immanuel – zapomeneme, že Bůh je tu s námi. Zapomeneme na život před Boží tváří. Zapomeneme na Boží nepochopitelnou lásku k člověku. Zapomeneme na Krista, na jeho příchod na tento svět. Zapomeneme na spásu, protože o ni možná ani nestojíme a nerozumíme ji. Snažíme se být přeci dobří lidé. Ale co to je - Bůh s námi? Jak může být s námi, když mi už třeba za chvíli s Bohem nebudeme a nechceme být? A nebo, jak může být Bůh s námi, když jsem jej tolikrát potřebovali, volali a přitom jsem v těch nejtěžších životních chvílích zůstali sami?

Hezky tuto přítomnost Boží vystihuje jedna krátká povídka:

Stopy v písku - aneb: jak jsi mne Bože mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala?

Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánovi.

Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou jsou v písku vyznačeny jen jedny šlépěje. A bývalo to právě v těch nejtěžších obdobích mého života.

Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k Pánovi: „Pane, když jsem se vydala následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale viděla jsem, že v těch nejsmutnějších chvílích mého života se v písku vyznačily jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala.“

On zašeptal: „Dítě moje drahé, mám tě rád a nikdy jsem tě nenechal samotnou a nikdy jsem tě neopustil, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě tvrdě zkoušel. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem tě nesl.“

Bratři a sestry – Immanuel, Bůh je tu s námi, neopustil tento svět - to je zvěst dnešní neděle – nezapomínejme na to! Boha nemusíme vidět, ale máme o Bohu vědět a máme s ním ve svém životě počítat! Amen.