Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ježíš na svatbě

7. 9. 2011

 

Jan 2,1-11

Svatba v Káni Galilejské

 

Bratři a sestry,

tak jak tomu odpovídá výzdoba, každý jistě poznal, že se tu muselo něco dít, a to událost vskutku radostná a dnes už téměř ojedinělá. Včera v našem kostele byla svatba, ale ne členů sboru, ale dva mladí z CB si řekli před Pánem Bohem své ano.

Tak jsem si řekla – svatebčané sice odešli, ale výzdoba nám tady zůstala, proč bychom i my tady dnes nemohli mít takové svatební kázání, když v Janově evangeliu máme pěkný text o tom, jak byl Pán Ježíš na svatbě.

Samozřejmě, že to první, co nám z příběhu utkví v paměti, je to, že se tam stal zázrak – díky Ježíši se voda proměnila ve víno. O tom je přeci ten příběh. Ale ten příběh k nám promlouvá i jinak.

To první, co bych vyzdvihla je, že Pán Ježíš byl pozván na svatbu. Byl pozván na radostnou a velmi významnou událost v lidském životě. Mějme na chvíli tu naivní představu, kterou mají všichni novomanželé, že je to událost neopakovatelná. Že tu jde o rozhodnutí pro budoucího partnera na celý život. Do tohoto velkolepého začátku byl Ježíš přizván, aby se ho účastnil. Je to dobrý začátek. A upřímně jsem za tuto dobrou zprávu v evangeliu ráda. A víte proč? Protože evangelijní příběhy nám často vyprávějí, jak je Ježíš zván k nemocem, aby sestoupil do lidského trápení, aby uzdravil, vyléčil, dokonce vzkřísil. Ale tady je pozván jako host, který se má radovat s radujícími. Je pozván do radostné lidské události. Je to dobrá zpráva o tom, že Ježíše i my můžeme přizvat do radostných okamžiků svého života, kdy je nám dobře a kdy se radujeme. Ježíše lze přizvat do začátku svého vztahu s blízkým člověkem, jako svého příbuzného (asi tak se i tenkrát Ježíš na té svatbě ocitl – že on i jeho matka byli příbuzní svatebčanů). Ale i ta dnešní, duchovní přízeň s Ježíšem je moc dobrá – pro koho je Ježíš tak blízký, že ho zve do svého života, tomu je pomocí a to nejen ve chvílích nejtěžších, ale i těch nejradostnějších a životně možná nejdůležitějších.

Židovská svatba trvala týden, slavnost s vínem a dobrým jídlem k tomu. Kdo by se nenechal pozvat, vždyť i Ježíš se nechal pozvat. A pevně věřím, že se nechává pozvat i dnes. A věřím, že se Pán Ježíš nechal pozvat i na tu včerejší svatbu. Svatba v kostele je nejen pěkná, ale novomanželé tím také cosi vyjadřují (aspoň doufám) – vyjadřují tím svou příslušnost k Pánu Bohu. Samozřejmě, že čím formálnější je vztah novomanželů k Pánu Bohu, tím formálnější se stává i to požehnání, které v kostele získávají. Pokud jim jde jenom o to, aby to bylo hezké, tak to také jenom hezké zůstane. Nic víc. Svatba v kostele nezajistí pevný a dlouhotrvající svazek. To už záleží hodně na společné lásce, ale i víře a také schopnosti plnit to, co si lidé před Pánem Bohem slibují. Bůh své sliby neruší, ale člověk mnohdy zapomene na to, co přijal a co sliboval, když zamilovaně koukal tomu druhému do očí. Všechno se může jednou pokazit.

A jsme u druhé věci, kterou chci vyzdvihnout. Že se může také něco pokazit a to klidně hned na začátku. Tady v tom příběhu se to stalo už na svatbě. Oslava byla v plném proudu. Teprve třetí den svatby a víno došlo. Velký společenský trapas, pověst ženicha může být hodně pošpiněna a to hned na začátku jeho nové životní etapy. Možná se nám to zdá až úsměvné, ale tenkrát to tak bylo. Nevím, co by se muselo stát dnes, aby pověst ženicha byla ohrožena. Raději nechme svou fantazii na uzdě.

Ale může se to stát, že hned na začátku společného vztahu dvou lidí, mohou být věci jinak než obvykle – např. nemohou mít děti a nebo je naopak už mají. Nemají peníze, jsou příliš mladí a mohla bych pokračovat. Jednou jsem dokonce slyšela v jednom křesťanském vysílání, že novomanželka měla týden po svatbě úraz, který ji změnil dosavadní život – během krátkého okamžiku se stala na svém manželovi úplně závislá, protože se stala nepohyblivou. Ale podle výpovědi těch dvou mladých lidí - láska byla silnější. Vzali svůj úděl dobře, nebylo to snadné, ale nerozdělilo je to. To jsou příběhy, které si píše sám život. A my, každý z nás, máme také svůj příběh. Možná není tak tragický, ale možná se v těch našich sňatcích také něco pokazilo, něco vyprchalo, něco došlo – třeba ne hned na začátku, ale časem – víno života, společná radost je už dávno pryč. A možná to už někdo i z blízkých spozoroval, že něco tady nehraje, něco není v pořádku – znáte to, už i vrabci si štěbetají jak drby letí světem.

Na svatbě, kde byl pozván Pán Ježíš, to proti tomu všemu, co se může v životě dvou lidí všechno stát, to bylo skutečně naštěstí jen víno, které došlo. A všímavá Maria, která je v katolické církvi pojímána jako přímluvnice – matko Boží, oroduj za nás – to zaregistruje jako první. Možná jsme to z toho čtení ani tak nezaslechli, ale její apel je zřejmě hodně důrazný. Víte, co chce vlastně po Ježíši? - Zázrak! Není to tam vysloveně napsáno – řekli bychom, že ona říká, nebo nahlas konstatuje, že došlo víno. Ve skutečnosti ona moc dobře ví, že Ježíš má velkou moc a proto už kontaktuje služebníky, aby udělali cokoliv jim Ježíš nařídí. Tzv. připravuje půdu. Věří, že bude Ježíš jednat. Už teď na začátku své činnosti. Na začátku jedné anonymní svatby, kde nám není nikdo znám - ani ženich ani nevěsta, kde je nám znám pouze Ježíš a tak trochu jeho matka, se stane cosi nevídaného. Stane se až pohádkový zázrak – voda se, díky Ježíši, promění ve víno. Řekneme si, že se to dnes stejně nemůže stát a už tak trochu zapochybujeme o Ježíšových dobách. Jestlipak už ty příběhy nenesou trošku takový ten legendární charakter. - Ale já věřím, že se to klidně stát mohlo. Vždyť se stávají mnohem větší zázraky. Tam kde se přizve Kristus, tam kde se za vás druzí modlí a přimlouvají. Tam, co se něco vytratilo, co došlo – tam se i z vody může stát víno. Tam, kde se věří v Krista se pořád dějí zázraky.

A jsme u třetí věci, to nejlepší nakonec! Jenom připomenu – řekli jsme si za prvé, že Ježíš je zván i do těch nejradostnějších událostí života. Proč ne? Proč neprožívat s Bohem i to veselé údobí života - mládí, manželský vztah. Proč si jej nepozvat už na svatbu? Na pohřeb, to už může být přeci jen trochu pozdě.

Za druhé jsme si pověděli, že už na samotném začátku se může něco pokazit. Tady to bylo už na svatbě a jak bylo dobré, že tam byl Kristus přítomen. Celou situaci zachránil. I nám se může něco pokazit, vymknout z rukou, a to klidně hned na začátku. Pokud je Ježíš blízko, může nám i pomoci, může nás zachránit a dokonce o tom nemusíme ani vědět. Vždyť v tom příběhu to vypadá tak, že samotný ženich a správce hostiny (dvě poměrně důležité postavy celé židovské svatby) neměli ani tušení, co se tady vlastně odehrálo. Ale právě mezi těmato dvěma postavami probíhá rozhovor, který je zvěstí celého vyprávění o jedné židovské svatbě někde v Káni Galilejské - že to nejlepší s Kristem získáme až na konec.

Poslední verš celého uceleného vyprávění nám říká toto – „Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.“

Na pozadí jednoho začátku, jedné svatby, jsme se dozvěděli, jak to bude na konci. Můžeme se dokonce i ptát, proč se Ježíšova sláva ukázala právě na svatbě. Mohl to být docela dobře i jiný příběh, kde bychom se dozvěděli, že to nejlepší s Kristem bude až v soudu den. Ale nakonec ta svatba je dobrý příběh, možná ten nejlepší. Je nejvíce ze života. Svatba totiž není žádný náboženský pojem. Každý ví, co svatba obnáší. Nejen, že to může být i nákladná záležitost, ale hlavně se tím člověk váže k druhému člověku. Dva lidé mezi sebou uzavírají smlouvu a to nejen o vzájemné lásce, ale i respektu, pomoci a tzv. přežití nejen v dobách dobrých, ale i zlých. Co jsou to ty doby zlé, o tom by se dali psát romány. Rozhodně nejde o dobu válku, či nějaké jiné katastrofy – to naopak lidi zbližuje. Doby zlé jsou možná právě teď. Kdy si lidé mezi sebou neumí vybrat. Jsou nároční a nikdo se nechce vázat na jednoho partnera. Kdy nejsou svatby – natož v kostele (pozn. včerejšek byl vyjímkou). Náš kostelík se během roku spíše více zahalí smutkem, než svatební výzdobou. Bůh v Kristu se už dnes nezve na svatby, do vztahů, kde by mohl udělat zázrak. Kde by proměňoval vodu ve víno. Kde by obnovoval společnou lásku. Proto mnoho vztahů zůstává plitkých, bez hloubky – nejsou prožité s tím vším, co život přináší. Žádná proměna se nekoná, konají se pouze rozchody a rozvody. Nejsou zřejmě už ani žádní orodovnící, kteří by fandili, prosili, připravovali půdu pro zázrak. Lidem se vytrácí láska a vzájemná úcta jako pára nad hrncem. Dívají se kolem sebe a vidí, že když to vzdají, tak vlastně nebudou sami, tak co – vždyť se zas tolik nestane. Ale naše vzájemné vztahy zrcadlí i vztah k samotnému Bohu. Jde to ruku v ruce. Že lidé nestojí o vzájemné vztahy, o lásku - to ukazují i svým nezájmem o Boha a jeho lásku. Bůh se jim vytratil z hostiny života nebo tam nebyl ani pozván, proto tam zatím ani nemůže učinit žádný mocný čin.

Přátelé v Kristu, lidské vztahy jsou někdy hodně komplikované, asi to ze svých rodin každý dobře zná - ale stále tomu věřím, že se dají tyto vztahy v lásce přežít a dokonce i užít - a o zázraky v nich nemusí být nouze.

 

Modlitba:

Pane Bože, někdy se zdá, že v tom našem životě to nejlepší stále schází. Hledáme to všude možně, někdy i v jiných vodách, přitom z toho nejlepšího co nabízíš, už můžeme ve svém životě ochutnávat – je to víno tvé výborné! Amen.

 

 

 

 

 

 

 
 

 



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 2
Celkem: 128907
Měsíc: 2444
Den: 96