Laetare (Veselte se s Jeruzalémem)
Filipským 3,12-14
Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.
Apoštol Pavel píše do sboru Filipským, který tam založil při své druhé misijní cestě - r. 49-52 když šel přes Malou Asii do Řecka,(Filippi, Thesalonika, Athény, Korint). A teď, po určité době, možná i několika let do sboru ve Fillipech píše dopis. Píše jako nějaký sportovec, běžec, který má před sebou jasnou představu. Běžím k cíli, abych získal „nebeskou“ cenu... Trochu nám to připomíná atletické olympijské hry. Kde jsou také sporotvci, běžci a to ti nejlepší z nejlepších. Oni přece také mají jasnou představu o svém běhu – běží k cíli, aby získali cenu – pokud možno tu nejlepší. To je nakonec jediná motivace. Proč by někdo na tom závodišti tak makal, kdyby každému ze sportovců nešlo o vítězství?
Pavel svou situaci tedy připodobňuje sportovnímu klání. Proč asi? Možná právě proto, že ve Filipech, které jsou na území Řecka, této představě sportovce, který běží, se dá nejlépe rozumět. Vždyť i ty dnešní olympijské hry mají svého předchůdce ve starém Řecku v antických olympijských hrách, (datují se od roku 776 př.n.l. až do roku 393 našeho letopočtu – jde tedy o hodně staré sportovní disciplíny).
Pavel tedy možná právě proto vytihuje svou situaci takovým obecně známým příkladem - sportovce, běžce. Na druhou stranu je to ale v celku zvláštní, že Pavel dává právě tento příklad. Vždyť jeho osobní situace běžci jako takovému rozhodně neodpovídá. Na začátku svého dopisu Filipským se totiž Pavel svěřuje s tím, co ho potkalo. Píše z vězení!
Napadá Vás také to, co mě? Doprčic, kde ten Pavel bere tu sílu? Sedí ve vězení a myslí jako nějaký běžec na sportovišti. Nepíše žádné – jsem spoután, zdeptán, nemám na nic sílu, modlete se za mne, abych to vydržel, už nemůžu. Ne, nic takového se v dopise nedočteme, žádné fňukání. Dokonce píše,... všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží (1,14)....
Potom dále píše... Život, to je pro mne Kristus, a smrt to je pro mne zisk.(1,21)
Vyznání jako hrom! A nemusí být ani tak dlouhé jako to naše Apoštolské vyznání, které mnohdy odříkáváme a myšlenky nám vlají někde úplně jinde. Kdo z nás by to takto jako Pavel řekl? Život, to je pro mne Kristus, a smrt to je pro mne zisk. Dnes slyšíme – život, to je pro mne zdraví, dobrá práce, nemít se zle...můžete sami pokračovat tak, jak to slyšíte kolem sebe... Ale položme si tuto otázku osobně - co je pro nás život? Náš život, můj život! A nebo smrt? Apoštol Pavel píše, že smrt je pro něj zisk. My bychom řekli – smrt, to už je konec! To je prostě definitivní konec. Tečka za mým životem. Konec všech vztahů a vazeb - rodiny, děti, sboru, přátel.
Pavel píše z vězení jako naprosto svobodný a vyrovnaný člověk, jako optimista. Jeho tělo je sice spoutané, ale on sám sebe vídí jako běžce, který má před sebou jediný cíl. Neohlíží se zpět. Žádný běžec na sportovišti se totiž neohlíží. To by nakonec nemuselo dobře dopadnou. Ani Pavel to tak nedělá, píše – zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli ...
Já osobně ten Pavlův běh obdivuji a je mi velkým příkladem. Je mi příkladem v tom, že se mu ten cíl neztratil, že takto, k tomu smému cíli běžel i přes překážky až do konce.
Někdy ten cíl totiž může být ještě dost daleko a člověk už nemusí stačit s dechem. Někdy má člověk dokonce pocit, že je to překážkový běh a že některé ty překážky jakoby ani nemohl zdolat, ale ba právě naopak – jakoby samy ty překážky zdolávaly a udolávaly běžce. Někdy se může dokonce zdát, že jde o štafetový běh. Ale i běžci ve štafetě běží kvůli cíli a kvůli nějaké ceně. Také můžeme říci, že na závodišti jde o čas, i to se nám tady hodí.
Jak jsem tak nad tím Pavlovým textem přemýšlela, nad tím jeho během – a mohlo by to být klidně všechno dohromady - běh překážkový, štafetový, na čas – to je jedno, uvědomila jsem si jednu zásadní věc – Pavel běží do cíle! A dost možná je už i v té cílové rovince, každopádně Pavel zná svou cenu! Kdo zná svou cenu? Kdo ví, jaká je cena za lidský život? Vím, jaká je cena za můj život? Ta cena je hodně vysoká, proto ten běh života je někdy i dost těžký. Pavel mluví o nebeské ceně, kterou je povolání v Kristu Ježíši.
Někdy to vypadá tak, jako bychom ani nevěděli o jakou vítěznou cenu se tu jedná. Dokonce jako bychom tomu ani nerozuměli, proč ta cena je tak vysoká. A dokonce jako bychom ani nevěřili, že ji skutečně můžeme získat. Proto v tom běhu někdy i polevíme. Cíl s vavřínovým věncem vítězství jako by se rozplynul a už ani žádný nebyl. Vítězný vavřínový věnec, korunka vítězství však existuje. A Pavel, byť by byl právě ve vězení, o tom moc dobře ví. Proto nám to v dopise, nám křesťanům, nám, kteří jsme převzali štafetu víry, píše.
V našem životním běhu víry tedy jde o vytrvalost, o zdolávání překážek, o předávání štafety víry z otců na syny. Jde o to, abychom doběhli až do cíle, pokud nám jde skutečně o tu nebeskou cenu, (a to) o život s Kristem. A v neposlední řadě, jde i o ten čas - o náš čas, který je odměřen.
Blížíme se k Velikonocům a v tomto postním období se připravujeme na největší církevní svátky. Čím jsou pro křesťany tak významné, snad nemusím připomínat, ale kdyby přece jen někdo zaváhal a nebyl si zcela jist svým cílem. Tak cíl je Kristus! Dojít k cíli, znamená dojít ke Kristu. Poznat Krista a být s Kristem je totiž jediné životní vítězství, které překoná i naši smrt. To si právě tou velikonoční zvěstí o vzkříšení připomínáme. Připomínáme si cíl a tu vysokou, skutečně až ne- uvěřitelně vysokou cenu, kterou Kristus za každého z nás zaplatil!
Končím veršem z knihy Zjevení (2,8.10): Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ:“Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.“ Amen.