Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nanebevstoupení Páně – kde jsi Ježíši?

7. 6. 2011

 

Nanebevstoupení Páně – kde jsi Ježíši?

 

Čtení: Sk 1,6-11

 

Ve čtvrtek si církev připomínala jeden významný svátek - Nanebevstoupení Páně. V některých zemích EU (jako je Německo, Rakousko, Dánsko, Finsko, Lucembursko, Nizozemsko a Švédsko) a v evropských nečlenských zemích EU (dále například Norsko, Švýcarsko či Monako), celkem tedy deset zemí je tento církevní svátek, státním svátkem – tozn. že se každoročně tento významný čtvrtek nechodí do práce ani do školy, maximálně se jde do kostela. Co o sobě tyto země vypovídají? Minimálně aspoň to, že se více hlásí ke křesťanství než ty ostatní. A že to pro ně něco znamená a je to důležité. V naší církvi většinou tento svátek přechází na následující neděli a tam se připomíná - nanebevstoupení Páně se tedy má připomenout právě dnes!!!

 

Čtyřicet dní po Velikonocích Ježíšovo vzkříšené a zjevované tělo mizí. Už jej nelze spatřit. Svátek nanebevstoupení patří k velikonočním událostem. I když nám se zdá, že Velikonoce už jsou sice dávno za námi, správně by nám měly Velikonoce právě v tuto dobu ještě stále doznívat. Stejně jako se čtyřicet dnů před Velikonocemi na tyto největší církevní svátky máme postem připravovat, tak po Velikonocích stejnou dobu v nás mají tyto významné údálosti přetrvávat.

 

Je čtyřicet dnů dlouhá doba? Někdy možná ano, ale co je proti tomu čtyřiceti-leté putování pouští izraelského národa? Víme, že v Bibli mají čísla svou symboliku. Co asi znamená číslo čtyřicet? Lhůta čtyřiceti dnů souvisí s časem zkoušky. Je to čas pro zkoušku. Čtyřicet dnů je doba, za kterou se člověk prověří. Kdy se ukáže...

Se lhůtou čtyřiceti dnů, jako času zkoušky, pak souvisí lhůta čtyřiceti let jako času zralosti a úplnosti zkoušky podstoupené.

Zajímavý je ohlas čtyřicítky i mimo oblast vysloveně náboženskou: Její význam jako zkušební lhůty se zřejmě odrazil i ve středověkém zvyku, že lodi, podezřelé z nákazy, musely čekat čtyřicet dnů blízko pobřeží, než směly do přístavu. Čtyřicítka se řekne francouzsky „quarantaine“, z toho pak vzniklo slovo karanténa. Samozřejmě že najdeme čtyřicítku i v jiných náboženských systémech.

 

Ale vraťme se zpět k naší čtyřiceti denní lhůtě vrcholící nanebevstoupením. O jakou zkoušku tedy jde v období Ježíšova zjevování mezi vzkříšením a nanebevstoupením? Možná jde o zkoušku víry samotných učedníků.

Zkouška víry – bez Pána a přece tak trochu s Pánem. Nebo jde o zkoušku odvahy – na začátku tohoto období byli přeci učedníci z velikonočních událostí vystrašení, zklamaní, zoufalí, povadlí, skleslí, smutní, schovaní – na konci je už jejich pohled nasměrovaný vzhůru, směrem do oblak. Strach, smutek a zoufalství střídá odhodlání...

Ježíšova poslední slova před tím, než zmizí jejich zraku, jsou - budete mi svědky, dostanete k tomu sílu, dostanete Ducha svatého...

Co to znamená být svědkem? Podle slovníku je svědek ta osoba, která podává věrohodnou výpověď o nějaké závažné věci. Důležitý je zejména očitý svědek, který vypovídá o něčem, co sám viděl, slyšel a podobně. Tedy podává jakousi výpověď, svědectví.

To přeci známe i ze soudnické praxe, je-li někdo souzen, velmi důležitou roli tam hrají svědci. Jaký ale má význam být svědkem Ježíšovým dávno po Ježíšově procesu, ukřižování a smrti?

Význam to má ten nejdůležitější! Svědectví učedníků, že Ježíše znali, že s ním chodili, že byli jeho kamarádi by bylo jaksi neúplné a nestačilo by možná ani samotným učedníkům. Vždyť ten, který toho tolik namluvil o Bohu Otci, stejně umřel, odešel, nezměnil svět, několik jich uzdravil, slovem potěšil a povzbudil, ale už je to dávno pryč.

Nejdůležitější svědectví v Bibli je, že hrob je prázdný a ten, který umřel a zmizel z hrobu, znovu se ukázal. Ukázal, že smrt je přemožena a Bůh zvítězil! To je to poslední a nejdůležitější Boží zjevení, že Bůh v Kristu ukázal svůj záměr s člověkem.

 

Bůh ukázal jaký má záměr se svým stvořením. Ovšem problém bývá v tom, že ne každý tomu věří, protože člověk se od Boha vzdálil. Žije si po svém. Žije přízemně. Žije z toho, o co se sám zasadí. Věří jen sobě. Spoléhá se jen na své vlastní síly a schopnosti. Říká Bůh tu není, není přece vidět. Ale já tu jsem a vidět jsem. Jsem viditelný a mohu se i zviditelnit. Takto člověk o sobě přemýšlí až někdy dojde i k tomu, že by se rád zvěčnil. Pronásleduje ho touha věčného mládí (vždyť víte, co jsou lidé dnes pro to schopni udělat, dnes má zelenou jen zdraví, mládí, krása), aby se tak vytěsnili obavy ze stáří, bolesti a ztráty. To z čeho mají lidé největší strach je, že lidský život jednou zhasne a už nebude. A nebo druhý extrém, nemají z ničeho strach – nejsou bohabojní. Taková jsou celoživotní vyrovnávání každého jednotlivce.

 

Být Ježíšovým svědkem znamená, dodat k tomu všemu, takovémuto porozumění jednu velmi důležitou informaci – lidský život každého z nás sice velmi pravděpodobně zhasne, ale nezmizí. Ztratí se z dohledu, to ano. I Ježíš se ztratil z dohledu jako první ze vzkříšených. Oblak jim ho zastřel. Ale nezmizel, nevyletěl nikam do luftu, jako raketa někde do vesmíru, na jinou galaxii.

 

Bratři a sestry, Boží svět, Boží kralovství, Boží panování bude pro nás vždycky tak trochu záhada. Nikdy tomu plně neporozumíme, neuchopíme a nevystihneme. Boží svět je jiný než ten náš, ale není nedostupný. Dá se mu přiblížit. O tom vydával svědectví pozemský Ježíš, který mluvil, že člověk má činit pokání, že má v lásce jednat s druhými lidmi a takto se přibližovat Bohu. A touto formou se s Bohem setkávat. To je jediná cesta k Bohu. Uvěřit svědectví prvních učedníků! Nakonec, každý z nás, kdo věří, je Kristovým svědkem. Každý z nás, kdo věří, v nějaké formě či podobě vydává svědectví o Kristu. Taková jaká je naše víra, taková je i naše svědecká výpověď.

 

Jednou jsme se na bibl. hodině bavili, že když budeme o své víře mlčet, nikdo se od nás o Bohu nedozví a my nenaplníme ten Kristův požadavek o dosvědčování Krista. Dlouho jsem nad tím přemýšlela – každý přece neumí sdělit to, co prožívá. Jsou lidé tak uzavření, že ani ve vlastní rodině se neumí projevit a vyjádřit. A přesto se domnívám, že i takoví mohou být Ježíšovýmy svědky. Jak? Všichni můžeme něco říkat, ale největší svědectví, které můžeme vydávat je svědectví vlastním životem, vlastním chováním a jednáním. To pravé svědectví o Kristu člověk vydává až do konce svých dnů, třebaže je beze slov.

 

Samozřejmě jsou tu jakési lidské představy a předsudky o tom, co by křesťan měl a neměl. To nás někdy přivádí do takových rozpaků, že o své víře raději mlčíme a o Bohu nikde nemluvíme. Křesťan nesmí mluvit sprostě. Křesťan se nesmí rozvéct. Křesťan nesmí do hospody. Křesťan se nesmí svědsky bavit. Křesťan musí vždy a za všech okolností být se všema zadobře... a mohla bych pokračovat. Zkrátka pro některé je „křesťan“ synonymum ke slovu „svatý“. Tedy bytost nadpozemská, bezchybná, bezhříšná, čistá, ozářená svatozáří. Ale být svědkem totiž neznamená přestat dělat chyby (vždyť to ani nejde) a žít někde na venkově a jíst jen zdravou bio-zeleninu. A my, svědci, dosvědčovatelé Krista se nikdy nebudeme před lidmi cítit dostatečně dobří, vždycky na nás nějaká ta skvrnka bude. Ale před Pánem Bohem se takto cítit nemusíme. Pokud vyznáváme své hříchy. Pokud bojujeme a nenecháváme se přemáhat zlem. Pokud upřímně hledáme Boží tvář a neskrýváme se před ní, tak Bůh nás v tomto světě, který nás i negativně ovlivňuje, vyzbrojuje pro dobré věci. Dává nám sílu svého Ducha. Nejsme na to sami! Můžeme být Kristovýmy svědky, i když v lidských očích nebudeme nikdy zcela perfektní a svatí.

O samotných učednících se nedozvídáme žádné drby, to co si každý rád přečte v novinách. Nedozvídáme se jestli se někomu líbila třeba Máří Magdaléna a nebo jestli někdo z dvanácti koktal. Dozvídáme se jen to podstatné. I to je práce Ducha.

 

Dozvídáme se, že zkušenost učedníků se vzkříšeným, zjeveným Kristem byla tak silná, že se nedala udržet. Sami to znáte, něco prožijete a potřebujete to říct, podělit se o ten zážitek. Tak to bylo i s učedníky, ovšem aby toto svědectví nebylo nějak pokřivené, uhlazené a nebo naopak přehnané, přichází na pomoc síla v podobě Ducha svatého. Oni už se nebáli, šli... šli a mnoho z nich také skončilo mučednickou smrtí. Nevím proč, ale toto svědectví stále dráždí i dnes. A pro Krista se pořád umírá.

 

V apoštolském vyznání víry máme také zakonponované nanebevstoupení - vyznáváme, že Ježíš vstoupil na nebesa a že sedí na pravici Boha Otce všemohoucího. Jak si jen tento obraz představit. Což o to, představit si mohu leccos, vždyť samo umění bylo v historii převážně inspirované náboženstvím. Proto výjevy vystupujícího Ježíše do oblak můžeme spatřit na různých vyobrazeních.

Ale jak tento článek víry uchopit, abychom nezůstali ve své víře stát jako ti učedníci, kteří na chvíli strnule hledí kamsi k nebi, protože jim Pán zmizel z dohledu. Kam to Ježíš stoupal a kde teď je? Kde ho můžeme hledat? Co jsou to ta „nebesa“? Bůh je nad námi, převyšuje naše lidské myšlení i naše chápání, proto to ani jinak nejde říct. „Nebesa“ jsou Boží neviditelný svět a to zdaleka neznamená, že je to někde mimo naši realitu, mimo naši existenci. Bůh prostřednictvím svého Ducha stále skrytě působí a jsme to právě my, kdo Boží záměry zviditelňuje. Kdo je realizuje. Boží láska v nás dokáže odpustit nepříteli. Boží láska v nás dokáže pomoci slabým a nemocným. Boží láska v nás dokáže divy. Dokáže to, co bychom sami ze své síly nikdy nezvládli.

 

To celé ukončím větou, kterou jsem vyčetla u Hanse Künga, významného teologa druhého vatikánského koncilu, katolického kněze:

Velikonoce pochopili pouze ti, kteří nehledí vzhůru k nebi, nýbrž vycházejí do světa a vydávají svědectví pro Ježíše.

 
 

 



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 4
Celkem: 124804
Měsíc: 1675
Den: 51