Jdi na obsah Jdi na menu
 


Neděle vzkříšení

18. 4. 2017

VZKŘÍŠENÍ a jak mu rozumím JÁ!

Přiznám se, že já jsem se včera do noci trápila nad dnešním kázáním. Jsou Velikonoce, máme slavit jako křesťané vzkříšení, ale někdy se stane, že ať děláme co děláme, tak narazíme na to, že to zjevení Boží je omezeno v lidské řeči. Omezeno možnostmi lidského mluvení.

Velikonoce jsou takové zvláštní svátky, pro někoho samozřejmě svátky jara, kdy se příroda znovu probouzí k životu, vše se regeneruje a čiší novým životem a my z toho máme velkou radost. Je nám dobře venku, pozorujeme tu barevnost a děkujeme za tu krásu – náš dědeček vždy na jaře v tomto období říkával a dodnes to ještě v paměti vyloví: „venku všechno pučí a nalévá sa, jenom nám nikdo nechce nic půjčit ani nalét.“ - Ale ono se to zítra zase stejně nalije a statistika úmrtnosti opět poskočí - šmigrustníci si nedají říct, někdy to končí tragicky – i to je dnešní podoba Velikonoc.

V církvi ty Velikonoce jdou hlouběji. Neřeší přírodu a její znovu-obnovování, ani znovu-nalévání se, ale řeší naše lidství. Připomíná se smrt, utrpení, vzkříšení – to mnohé lidi dnes, zejména mladé, moc nebere. Takové myšlenky ze svého života vytlačují. Neřeš, užívej, prožívej život. Až to přijde, tak to přijde. Někdy tomu i někdo pomůže, však to znáte, stačí jedna nešťastná láska a tragédie je na světě.

Ale smrt mnohým nahání hrůzu a strach, proto odhání myšlenku konečnosti a myslí si, že když se o tom nepovede řeč, tak asi nepřijde, ale pak to někde udeří a je to tu. Musíme se ztrátou vyrovnat, poprat, přijmout ji – nic jiného nezbývá.

Přesto všechno má člověk v sobě nějak zakódovanou naléhavou potřebu vidět svůj život i přes tu bariéru smrti. U naprosto necírkevních lidí zaznívá na pohřbech také takový zvláštní přesah, jakoby lidé počítali s tím, že se ještě něco s člověkem po smrti děje. Slyšíme takové ty věty - počkej tam nahoře na nás; už je ti dobře; teď se už jen na nás díváš; pozdravuj tam apod. - Někdy přemýšlím, jak to lidé s těmito větami myslí, jestli to myslí vážně.

Přeci jen ta realita lidského života končí na hřbitově zavalená kamenem náhrobním. Tam potom chodíme s kytičkami a svíčkami plakat a vzpomínat. Tam jsme přece naposledy blízkého doprovodili, tam teď je – v urně nebo v zemi pod kamenem. A kdybychom v zemi po roce nebo pěti zahrabali a chtěli se přesvědčit, víme, že dokud se nerozloží, pořád tam bude, taková je přece naše zkušenost.

Ten přesah nastává u Ježíše Krista, kdy jeho hrob byl prázdný a my mluvíme o vzkříšení z mrtvých. Samotné vzkříšení je zahaleno tajemstvím, nikdo u něj nebyl, aby nám popsal jak probíhalo. Evangelia toto svědectví nemají, je to zahaleno tajemstvím. Každé náboženství má nějaké tajemství. I náš život je v něčem tajemstvím - v rození i umírání je tajemství. Vždy jsme z toho přece pav, ať si to vysvětlujeme jak chceme, stejně tomu kolikrát nemůžeme ani uvěřit. Když se narodí dítě, říkáme, jaký je to zázrak. Když umře blízký člověk, také tomu najednou nerozumíme a je to šok.

To Kristovo vzkříšení budí polemiku, protože zatím žádný z lidí této výsady nedosáhl. Po Kristu jsou přeci lidé dál v hrobě a nikdo se ještě živý neukázal. Ukázal se jen Kristus, aby člověk uvěřil Bohu, že Bůh s ním i po smrti počítá. Více se zřejmě zjevit nedá, protože by to pro nás bylo stejně nepochopitelné. Vždyť i to vzkříšení Ježíše Krista, jediné Boží zjevení v dějinách, poodhalení nebo odhalení Božího záměru, nám dělá problém.

A obzvláště ten dnešní člověk, který se domnívá, že už obsáhl dostatek vědění, ledasco dokázal vysvětlit a profiluje se většinou jako racionální, tedy rozumný se schopností myslet, nemůže přeci věřit něčemu tak iracionálnímu, rozumem neuchopitelnému, jako je vzkříšení – vzkříšení se tak stává mnohdy i pro věřícího člověka nepřekonatelným balvanem. Člověk už vyletěl do vesmíru, rozšířil své poznání za hranici naší planety a má za to, že už toho poznal a objevil hodně, ale Boha tam nikde nepotkal. Přesto duchovní rozměr a smysl našeho života a umírání zůstává zastřen tajemstvím.

Dnes tu máme svědectví z Markova evangelia – tři ženy jdou nabalzamovat Ježíšovo mrtvé tělo – to bylo tehdy běžným zvykem a i dnes to v mnohých kulturách přetrvává. Já nad tím docela často přemýšlím – proč jen ty ženy zůstaly pod křížem utrpea proč zrovna ženy i dnes, stojí tak blízko lidskému utrpení? Většinou jsou to právě totiž ženy, které potkáte jako zdravotní sestřičky, pečovatelky, ošetřovatelky, kteopečovávají ty povadlé lidsschránky. Přitom je to fyzicky a psychicky velmi náročná práce. Ženy jsou v tomto smyslu vybavené nějakým zvláštním citem, darem – možná to souvisí i s jejich předurčením přivádět na svět nový lidský život.

Vzkříšení znamená, že kámen je odvalen. Není to tedy jen proces, který smíme očekávat na konci věků, ale je to něco, co se už vlastně v našem životě děje.

Kámen, který uzavírá hrob, je symbolem blokád, jež nám brání žít a také věřit. Někdy nás jako kámen na srdci tíží budoucí události: máme strach z nějakého rozhovoru, zkoušky, těžké operace, nemoci. Někdy nás tíží jako kámen lidé: mají nad námi moc a v jejich blízkosti nemůžeme volně dýchat. Jindy nás jako kámen tíží svědomí, něco jsme udělali špatně. Ve víře mnohdy poznáváme, že břemeno, které nám brání v životu, je najednou odvaleno. Zase můžeme volně dýchat. Najednou už jej necítíme. Možná jsme přemýšleli a v mnoha rozhovorech jsme se pokoušeli osvobodit se od tíhy kamene, břemene, ale nebylo to k ničemu. Najednou však vstupuje do našeho života víra a aniž bychom tušili jaký proces v nás probíhá, je kámen odvalen a my zase cítíme život. Víra dokáže změnit lidský život, přehodnotit priority – víra v Krista nás křísí k novému životu.

A najednou se ten kámen stává znamením vítězství života nad smrtí. Připomíná nám, že se na nás stal zázrak, že náš hrob je otevřen a my můžeme vstát.

Jakou roli v tom hraje Kristus a jeho zmrtvýchvstání? V tom textu jsme slyšeli, že Ježíš po svém vzkříšení nezůstal v hrobě. Místo v hrobě zůstalo prázdné. Nemáme se tedy zaměřovat na hrob. Ježíš po svém vzkříšení míří do Galileje; jde před vámi - tam ho spatříte. Galilea je místo domova, tam odkud pocházeli učedníci. - To „jde před vámi“ znamená, že Ježíš někam vede, někam směřuje. Vyplatí se jej následovat. Cesta kříže něco znamená. Vede k Bohu. Ježíšova cesta dává lidskému životu smysl. Smysl životu nedává bohatství a jiné povrchnosti, na to už naštěstí mnozí přišli.

Tak tomu tedy rozumím já, že Bůh posílá Krista, aby nám pomáhal nést těžkosti života, snímal ty břemena, pod kterými jsme mnohdy zavaleni a zároveň, aby nás vedl a křísil k životu s Bohem. Protože jen to dává lidskému životu smysl a přesah, kterému říkáme vzkříšení.

  1. čtení: 1 Kor. 15,12-23

  2. čtení: Mk 16,1-7

 

 

 
 

 



Archiv

Kalendář
<< červenec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 126310
Měsíc: 1874
Den: 90