Jdi na obsah Jdi na menu
 


Odvalte kámen

5. 3. 2016

Odvalte kámen

Matouš 28:1-10  Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví. Anděl řekl ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to." Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny." Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí."

Kázání

Ten dnešní text je už hodně velikonoční, určitě jste to poznali. My se sice ocitáme v církevním kalendáři v postním období, tedy krátce před velikonocemi a najednou tu máme před sebou už evangelium velikonoční. To ale vůbec nevadí, protože je neděle a každá neděle by pro nás měla být ta veliká, prostě velikonoční, kdy si přece připomínáme, že Ježíš není uvězněný v hrobě, ale je živý a my se s ním můžeme potkat, třeba i dnes v tom slově, které uslyšíme.

Asi první a i poslední věc, nad kterou bych se chtěla dnes spolu s vámi zamyslet je, že byl odvalen kámen. Určitě znáte takové to pořekadlo, když se řekne „to mi spadl kámen ze srdce.“

Proč to člověk říká? - Člověk to vysloví, když se mu od něčeho těžkého uleví. Když jej přestane něco uvnitř tížit, trápit, tak řekne právě toto – něco se vyřeší, podaří, dokončí, uzavře a spadne kámen. Nebo přestane strach o něco, nebo o někoho, někdo se uzdraví, zachrání, zvítězí a najednou spadnou pomyslné balvany, které to zatížili, znepřístupnili, zatemnili. Zkrátka můžete sami teď zavzpomínat, kdy taková situace u vás nastala, že jste to mohli takto říct, že vám spadl kámen ze srdce.

A nebo je to právě teď, kdy vás něco dusí, tíží, trápí a nejde to odvalit, nejde s tím hnout? I v takové situaci se můžeme momentálně nacházet.

Dalo by se říci, že máme v sobě takové pomyslné pohřebiště. Jsou věci, které máme v sobě hluboko pohřbeny. Hroby, které jsou zavaleny těžkým kamením hříchu, zloby, neodpuštění a nejde s tím hnout. Nemusí to být jedna tíha, ale těch závaží může být více.

Vzpomenu tři takové roviny, nebo chcete-li úrovně, ve kterých můžeme být uvězněni jako v hrobě a zatíženi balvanem. Jsou to převážně vztahové úrovně, ve kterých se všichni ocitáme.

První rovina je náš vztah k našemu okolí, ale je to i vztah k naší minulosti a současnosti. Naše nespokojenost vůči tomu, co se děje nebo dělo. Jakési křivdy, které vnímáme ať už na širší rovině či na té úzké. V mnohém nejsme stále vyrovnáni s naší minulostí, dobou ve které jsme vyrůstali. A nakonec nejsme možná spokojeni ani s tím, co je teď. Možná jsme nebyli spokojeni s politickou situací v minulosti a ani teď se nedá říct, že se nám to takto líbí. Ať už jsme v tom zaangažováni více či méně, tak můžeme říct, že se nás to vždy nějakým způsobem dotýká (nežijeme přece na pustém ostrově). Tedy jsme doslova zavaleni dobou, ve které žijeme. Zasypáni nesmyslným spotřebním materiálem, který mnohdy nefunguje už když je nový a pořád to řešíme. Řešíme krize společnosti, uprchlické krize, finanční krize, pracovní krize. Jsme tím vším zatíženi, zavaleni, zasypáváni až se v tom cítíme uvězněni a hledáme cestu ven. Je z toho cesta ven? To je ta širší rovina našich vztahů k okolí.

Ta úzká se týká konkrétně třeba našeho vztahu k rodičům, partnerům, dětem, blízkým, přátelům. To mohou být také balvany viny, obviňování, neodpuštění, zloby, staré křivdy, které pohřbily naše čisté vztahy. Kolik lidí v rodině řeší právě nedorozumění. Rozhádají se třeba kvůli majetku a léta spolu nemluví. Kolik dětí, a to už dospělých zanevře na své rodiče, protože něčím byly ve svém životě poznamenány. V kolika manželstvích se pohřbila láska, úcta a obyčejná radost být spolu. Zavalila to zlost a nenávist. Kolik rodičů je opuštěno svými dětmi, protože už si není co říct, není na co vzpomínat. Není chuť třeba poslouchat staří plné bolesti a samoty. A kolik dětí je opuštěno svými rodiči. Kolik přátelství bylo přerušeno, pošpiněno, pohřbeno někam do neznáma. Těžké to kameny, co nás zavalily. Co pohřbily, kdysi cosi pěkného, krásného, čistého. Úzká a velmi křehká je naše vztahová rovina a tolik se dá na ní pokazit.

Další rovina je náš vztah k sobě samým. Jak se vnímám? Jsem ze svým životem spokojen? Mám z něčeho radost? Jsem pozitivní nebo spíš negativní? Reaguji podrážděně? Jsem šťastný a nebo jen unaříkaný morous, který sám se sebou ten boj už vzdal? Jsem zdravý nebo nemocný? Jaký nebo jaká vlastně jsem? Jaké je mé ego? Sebevědomí – jak moc jsem si sám sebou vědom? - Své časnosti, konečnosti, omezenosti. Co mám za problém? Kde leží ten balvan, který mi nedovolí spatřit světlo? Jsem vyrovnaný? Smířený sám ze sebou? Přijal jsem třeba svůj handicap, nemoc, bolest? Jak to se mnou ve skutečnosti je? Jsem naštvaný já nevím na koho, že mám třeba kratší nohu, žádné vlasy, malý vzrůst, velký nos. Dokud člověk nepřijme, to, co nemůže změnit, tak je uvězněn sám sobě. Zatížen balvanem jakési naštvanosti, zloby z nedokonalosti. - Kdo by dokázal třeba říct: Pane Bože díky za ten vozík na, kterém sedím. Jsem ti vděčný za to, že mohu aspoň sedět a ne ležet. A kdo by řekl, Pane Bože díky, že mohu už jen ležet? Přijetí sama sebe je v takové situaci těžké, ale ten, kdo to dokáže, tak je povzbuzením pro ty, kdo ani takové trápení nemají.

Kolik právě takové povzbuzení může dát, že i zdravý a hopsající může brát.

Ta třetí rovina, ve které se ocitáme (která je, jak se domnívám, klíčem ke všem předchozím) je náš vztah k Bohu. Máme takový ten svůj vnitřní rozhovor, který ještě není modlitba, ale je to rozhovor právě tam někam nahoru. Možná jsou to jednostranné otázky. - Bože, proč zrovna já? Bože, kde jsi, když tě potřebuji? Toužíme po tom navázat vztah, ale mnohdy to neumíme, protože se neumíme ztišit. Neumíme poslouchat ve smyslu slyšet. Neustále něco říkáme jenom my a nebo ani to ne. Ale kdy mluví ta opačná strana? Náš vztah s Bohem je nějakým způsobem narušen, pohřben, zavalen výčitkami na Boha. Proto často žijeme tak, jakoby Bůh ani neexistoval – když není v našem životě, tak prostě asi není nikde.

To stačí – tři úrovně našich vztahů – k okolí, k sobě samotnému a k Bohu. To stačí, na to, abychom si uvědomili, kolik kamenů nás může tížit. Kolik zla v nás může být. Kolik věcí můžeme mít v sobě pohřbených, uvězněných jako v hrobě a nejde to odvalit, nejde s tím hnout.

Co s tím? Kdo to odvalí? Kdo vnese světlo tam, kde vládne temnota? Kdo dodá teplo tam, kde panuje chlad? Vy to víte. Četli jsme o tom. Kámen Ježíšova hrobu je přece dávno odvalen. Bůh poslal Ježíše, aby právě on prostoupil celé naše nitro. Aby nám dal naději, aby nic uvnitř nás nezůstalo zavalené a pohřbené. Bůh nás učí odpouštět a přijímat svět, ale i sebe sama takové jací jsme. Nejsme v Božích očích ani marní a ani zbyteční. A nejsme ani nijak zvlášť dokonalí, nijak zvlášť krásní, ale Bůh nás tak vidí. Proto nám nastavuje zrcadlo a ukazuje i na sebe, jsme přece Boží obraz – něco z Boha se v nás přece jen zrcadlí.

A to je možná to, čím bychom se mohli v postní době před velikonocemi zabývat. Mohli bychom si něco i odříct, abychom si udělali čas a i tu práci zamyslet se nad tím, co a kde nás tíží. Co je potřeba odvalit, kde je potřeba odpustit, kde se musím přijmout a kde pustit Pána Boha, aby tam vnesl lásku, světlo a teplo. Klid a pokoj.

Ježíš v hrobě nezůstal uvězněný, to si nemusíme říkat jen o velikonocích. Odvalený kámen prosvítil jeho hrob, kde už nezbylo nic. Ježíš je na cestě k nám, jak jsme to četli v tom evangeliu, aby nám pomohl také opustit naše temné a chladné místo v našem srdci. Sami toho nejsme schopni, protože jak víte, hrob se nedá zevnitř otevřít, musí přijít síla zvenčí, která pohne balvanem.

Modlitba

Pane Ježíši, ty nás miluješ od počátku a ukázal jsi nám hloubku své lásky, když jsi za nás zemřel na kříži, a tak jsi přijal účast na našem utrpení a zraněních. Všechny překážky, které nás dělí od tvé lásky, nyní klademe k patě tvého kříže. Odval kameny, za nimiž jsme uvězněni, a probuď nás k jitru svého zmrtvýchvstání, abychom se v něm setkali se svými bratry a sestrami, od nichž jsme odloučeni. Amen

 
 

 



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 2
Celkem: 128907
Měsíc: 2444
Den: 96