Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslední neděle po Zjevení Páně

13. 2. 2011

 


Marek 8,31-38

 

Milí bratři a sestry,

evangelium je radostná zvěst, radostná zpráva a až do poloviny Markova evangelia (tedy tady do té osmé kapitoly) to vypadá tak, že setkání s Ježíšem je skutečně jenom paráda – slepí totiž vidí, hluší slyší, chromí chodí a hladoví jsou nasyceni, co víc si přát. Všechno zlé a špatné při setkání s Ježíšem mizí, dějí se totiž zázraky. Takto vidí setkání s Ježíšem jeho blízcí, tak chtějí prožít setkání s Ježíšem i mnozí z nás. Ale to je jen půlka evangelia, tedy prní část. A to tedy ještě zdaleka není všechno. Bylo-li ale řečeno A, musí být ještě řečeno B. Se vším tím skvělým, co Ježíš vnesl do života těch, co ho následovali, příchází řeč o něčem, co není až tak populární – jde o bolest, utrpení a dokonce o smrt.

Ježíš se do této chvíle v představách lidí stával ještě někým jiným – možná velkým prorokem, třeba takovým výrazným jakými byli starozákonní Eliáš a nebo novozákonní Jan Křtitel. Pro nejbližší a hlavně pro Petra je Ježíš Kristem, Bohem poslaným Mesiášem - pomazaným, zachráncem, osvoboditelem, který přemůže pohany, který potře nepřátele a jehož příchod bude předzvěstí nového věku...

Když ale Ježíš začne učit své nejbližší a velmi otevřeně mluví o tom, co se musí stát, co je Boží vůle, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen, zabit a vstát... je najednou Petrova mesiášská představa pokřivena. Tak takhle ne, Ježíši. Petr, který byl jako první se svým vyznání víry hotov, že Ježíš je Kristus, Mesiáš – obnovitel věku, je také rychlý k tomu, aby Ježíše stranou pokáral – co Petr v ústrání Ježíši říká, nevíme – možná... co to říkáš Ježíši, jaké trpět, vždyť ty jsi Mesiáš, ty zachraňuješ druhé od utrpení, uzdravuješ, to co teď říkáš je mimo.

Ale mimo je Petrovo a naše lidské chápání. Mimo jsou naše představy mesiáše, zachránce. Petr nám hezky česky ukazuje, že být blízko Ježíši, chodit s ním, být svědkem jeho zázračné moci, vyznávat, že on je Kristus, ještě neznamená rozumět jeho poslání. „Jdi mi z cesty, satane“! Zazní poněkud tvrdě na Petrovu adresu. Jsme tedy svědky jakési přestřelky, výměny názorů, mezi Ježíšem a Petrem.

Petr totiž stále touží vidět Ježíše v mesiášském světle, v té euforii, kterou s ním doposavad všichni učedníci prožívali. Ježíš přece disponuje Boží mocí, co to tu říká o utrpení. Nakonec do Jeruzaléma jít nemusí. Nemusí se vystavit hrozbě ze strany zákoníků, velekněží a starších. Může se rozhodnout jinak, může se přece zachránit...

Ale Ježíš sám sebe vidí v následování a v plnění Boží vůle – jako vizionář předvídá velmi otevřeně běh nejbližších událostí, které se z lidského hlediska nejeví vůbec růžově. Vždyť hovoří o tom, že jde zemřít, že jde vstříc jasné popravě.

Co nakonec vlastně je tou Boží vůlí, kterou Ježíš chce naplnit? Je to snad smrt? Ne, samotná smrt to není. Pravý mesiáš se ale konfliktu se svými protivníky v samotném Jeruzalémě zkrátka nevyhne. A nemůže couvnout ani před utrpením. A v důsledku nemůže couvnout ani před smrtí. Mesiášská cesta zkrátka v půlce evangelia nekončí.

Ježíš nám sám na sobě ukazuje, že následování a plnění Boží vůle není snadné, je to boj a odhodlání. Je to cesta až do konce. Je to zápas s pokušením, třeba takovým, jakým byla Petrova odpověď o představě mesiáše.

To, co Ježíš chce zjevit a nechce utajit, tj. realitu smrti, toho se chce Petr zbavit jako něčeho zlého, co nemůže patřit k Mesiáši. Pro Petra tu proto zaznívá tvrdá odpověď, která jej má před ostatními zarazit, zastavit a znovu zařadit. Petře nestav se přede mne, nepokoušej mne, nezastavuj mne, ale následuj mne... Tak by to možná znělo, kdyby to chtěl říct Ježíš mírněji, ale nemohl – protože přímo v kruhu nejbližších naráží na nepochopení.

Bratři a sestry, následování bude vždycky takový ten zápas mezi lidským a Božím. Mezi tím, co si přejeme a představujeme my sami a mezi tím, co po nás chce Bůh. Pokud chceme slyšet něco o následování, musíme být ochotni slyšet také něco o utrpení, protože tyto dvě věci spolu hodně souvisí. Petr nám sám na sobě ukázal, že chtít slyšet jen první část evangelia a proti té druhé se ohradit, nelze... Nelze si brát ze života s Ježíšem jenom ty výhody a to, co se nám nehodí prostě nechat být. Pokud to má mít smysl, tak život s Ježíšem se žije až do konce a patří k němu bolest, utrpení, smrt, ale i vzkříšení.

Ježíš se obrací ke všem - není to už jen Petr a jeho nejbližší učedníci. Obrací se k zástupu těch, co se za ním táhnou, ať už ze zvědavosti nebo jako za poslední záchranou – obrací se s výzvou - Kdo chce jít se mnou, musí sám sebe zapřít, vzdát se sám sebe, vzdát se svých lidských představ o mesiáši. O mesiáši který nás uzdraví ze všech nemocí, potrestá všechny naše nepřátele, který se nás zastane až nám bude někdo křivdit. Vzdát se sám sebe a následovat Krista – to je to, co nedovedl v určitou chvíli ani Petr. Co nedokázal ani ve chvíli, když se na Kristovo utrpení díval, když jej zatkli - jak jsme slyšeli v prvním čtení. Být s Ježíšem jenom, když mě se to líbí, jenom když mě se to hodí, jenom když mě je dobře, je jen půl cesty evangelia. Ještě je tu ta druhá část, být s Ježíšem v utrpení, když se mu ostatní posmívají, když jej urážejí, když po něm plivou, když jej znova a znova bičují, když jej znova a znova křižují - tam je naše slabé místo jako u Petra. Tam se stydíme, nevíme jak se zesměšňovaného Krista zastat. Tam i já nechávám mnohdy Krista umírat.

To místo zastání, přidání se ke Kristu není uvnitř společenství - ale právě tam venku, ve světě, kde se pohybujeme, kde jsme v práci, kde relaxujeme, kde nakupujeme, kde jsme s nevěřícími přáteli – možná je to tam, kde jsme sami se svou vírou v ohrožení. Je to zkrátka všude tam, kde se setkáváme s tím, že se svět vysmívá Bohu a my k tomu mlčíme. Tam je nás zakřiknutých a ustrašených Petrů mnoho, co najednou jakoby neumí k evangeliu přiřadit i tu druhou část.

K tomu následování ještě patří břemeno vlastního kříže, tedy jakési těžkosti, které člověk má. Za Ježíšem se tedy nechodí s prázdnou, ale právě s tím vším co nás obtěžkává, trápí a bolí. Každý z nás si v srdci nosí tíhu svého života, jsou tam naše komplikované vztahy, se kterými si nevíme rady, špatná rozhodnutí. Stálé zápasy a boje, kdy vlastně ani nevíme, jak se svým životem naložit – neustále totiž zápasíme s tím lidským v nás a s tím Božím. Chceme uspět před lidmi, ale zároveň i před Bohem. Nevíme čemu dát přednost. Bojíme se bolesti, utrpení, smrti a možná i toho, že budeme směšní, když se připojíme ke Kristu a budeme si za tím stát až do konce a to i tehdy, když to už taková paráda nebude.

Bratři a sestry, cesta za Kristem v půlce nekončí – vede až do konce našich dnů a to vše, co nás brzdí v cestě se dá naložit na ramena a dá se s tím kráčet za Ježíšem.

 

Před Bohem se naštěstí nemusíme přetvařovat a dělat ze sebe něco, co ani ve skutečnosti nejsme – on nás má rád takové jací jsme.

Nakonec, jak se tak ukazuje, tak na tom našem postoji, kterému se říká víra, nejvíce záleží - vlastně na něm závisí náš život před Bohem.

Neznáme smysl lidského života na tomto světě, jedině že má smysl v Bohu.

Petr se Kristova utrpení zalekl a dokonce jej během procesu v Jeruzalémě 3x zapřel, ale v zápětí toho hořce litoval. Nechtějme jako Petr, svých činů litovat. Stůjme na staně Boží i za cenu posměchu, urážek či snad utrpení.

Pokud věříme ve vzkříšení, stojíme na té správné straně, na straně, kde je život!