Jdi na obsah Jdi na menu
 


REMINISCERE - druhá postní neděle - Jonáš a Já

12. 3. 2017

JONÁŠ a JÁ

Jonáš 3,1-2  I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím."

Ten příběh o Jonášovi mají rády děti. Dobře se povídá, je takový pohádkový. Jak se neposlušný prorok Jonáš místo, aby šel do Ninive, jde opačným smšrem. Potom se dostane do útrob velké ryby. Nakonec ale jde do toho Ninive, ale potom vyčítá Hospodinu, že to věděl, že je Bůh slitovný, že on udělá bububu, jak bude Ninive zničeno, ale stejně Bůh ninivany zkázy ušetří. A vše nakonec dopadne dobře jako v těch pohádkách. Ninive není zničeno. Pak tam ten Jonáš ještě brečí nad tím keřem stínítkem, který mu uschne. Ale prorok je poučen Božím slitováním a snad se už i naučil Hospodina poslouchat. Nakonec už nikdo z dětí nenamaluje Jonáše jinak, než jak jej velká ryba plive ven s hlavním myšlenkovým mottem, že je Bůh dobrý, protože zachraňuje lidi.

Já ten příběh nosím posledních 14 dnů v hlavě, ale ne proto, abych jej vyprávěla dětem, ale proto, že zrovna ke mně, v té mé situaci tak nějak promlouvá.

Před téměř dvěma a půl lety jsem odcházela na mateřskou, abych přivedla na svět čtvrté dítě, abych se zase jako matka na chvíli plně věnovala rodině. Hrozně jsem se na to těšila, protože jsem jednak cítila, že už se ta moje doba plodnosti uzavírá a já si své těhotenství opravdu krásně a pyšně užívala jako nikdy před tím. Také jsem se těšila na změnu, protože po těch pěti letech i s vikariátem jsem se cítila vyčerpaná. Ten rok 2014 před tím mým odchodem, byl navíc na to všechno tady ve sboru takový vydařený a plodný. Měli jsme za sebou úspěšné oslavy 90 výročí kostela, po dvou letech se mi podařila odkonfirmovat pět konfirmandů rebelů, z toho jednoho pokřtít. Děti se scházely, ekumena fungovala, biblické fungovaly, dokonce presbytorku Hanku jsme provdali. A já si vnitřně říkala, že snad jsem toho moc za tu dobu nepokazila, tak se snad můžu v klidu a s klidným svědomím vytratit a chvíli nemít stres, neřešit a jen se mazlit s malým miminkem.

Ta farářská práce mě ale chtě nechtě doháněla, až jsem si říkala, kam jenom před tím vším uteču, abych měla chvíli klid. A čím víc se to povolání blížilo, tím více se chtěl člověk schovat. - Tak co, Jonáši? Půjdeme spolu do Taršíše? Utečeme od Božího povolání? - Já tomu Jonášovi rozumím, vždyť my chceme taky někdy vzít do zaječích a mít svůj klid.

Ale před svým povoláním neutečeme a ani se nikam neschováme. To se netýká jen kazatelů, ale nás všech. Pán Bůh nám bude stále připravovat cesty, jak si nás použít. Bude nás posílat do Hranic a do jiných měst, ať zvěstujeme tomu městu. Bude nás posílat do rodin a do jiných míst, abychom vyřizovali, každý podle svého obdarování. Každý podle své víry. To, že se chce někdy z takového poslání utéct, někam se schovat a nevyřídit nic, je Jonáš jasným příkladem.

Jonáš si myslel, že před svým povoláním uteče. Místo do Ninive, nasedl na loď směr Taršíš a chtěl mít svůj klid. Ale najednou se všechno kolem něj začalo bouřit, Jonáš měl sice strach, ale jinak byl docela v klidu.

V tom příběhu na lodi se mi líbí ta panika všech kolem Jonáše. Když se začne lodička /těch všech jistot/ potápět, jak se každý neznaboh začne honem modlit k tomu svému bohu a ono nic nepomáhá. Až losem přijdou na to, že to všechno je právě kvůli neposlušnému Jonášovi, který prchá pryč od Hospodina. Z rozbouřeného moře se nejde vrátit ani zpět na břeh. - Co s tím? Nakonec se všichni kolem Jonáše začnou obracet k Hospodinu a prosí o svůj holý život. Kde jsou ty jejich bohové, ke kterým předtím spínali své ruce? Je zajímavé, že Bůh si umí použít i Jonášovu neposlušnost. I to je zřejmě svědectví, že když někdo vidí jakou spoušť přináší odvrat od Hospodina, tak se začne třást strachem a honem se modlit právě k Hospodinu. Vše se uklidní, až když Jonášův život v jejich očích končí v hlubinách moře. Pak ti na lodi začnou děkovat, chválit Hospodina, slibovat věrnost, protože jejich život byl zachován. Najednou vidí, kdo je Pánem života. Kdo je skutečný Bůh. Jonášův život toho byl přece svědectvím. Umírá někde v moři zapomnění, protože chtěl pryč od Boha. Právě v moři, které vždy bylo symbolem toho zlého.

Jenže druhou kapitolou Jonášův život ještě pro nás pokračuje – Bůh Jonášův život zachraňuje, opět jej křísí k životu. Stejně jako je Ježíš tři dny a tři noci v hrobě, tak stejně dlouhou dobu je Jonáš v útrobách ryby. Ta symbolika vody jako je u křtu tu je také. Kdy člověk pohřbívá to vše staré, odvrácení se od Hospodina, svou neposlušnost a všechno to, co patřilo ke starému Jonášovi, je najednou pryč. Jonášova kající modlitba v útrobách ryby je toho důkazem – Na břeh jej vrhá ryba jako člověka znovu-zrozeného, chcete-li vzkříšeného. Proč právě ryba a ne nějaká jiná mořská obluda? Nad tím můžeme také přemýšlet, co tato symbolika ryby v našem křesťanském prostředí znamená.

Třetí část Jonášova příběhu se odehrává už se "znovuzrozeným" Jonášem. - I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé... Jonáš už od svého poslání a povolání nikam neutíká, ale poslušně jde do Ninive. A dějí se divy. Jonášova slova výstrahy si lidé berou k srdci – Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno. - I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. - Těch čtyřicet dnů a slovo půst už tady zaznělo minulý týden. V liturgickém roce se právě v tomto období nacházíme. Je to opět další příklad toho, jak modlitby a půst jsou společnými atributy pokání. Pokání je velmi důležité v životě křesťana. Když člověk něčeho ve svém životě lituje, je mu líto toho, co spáchal, tak právě pokání je jedinou cestou k odpuštění. Reminiscere – tady je na místě připomenout si latinský název dnešní neděle – rozpomeň se na slitování svá, Hospodine. Ž 25

I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.

Bůh se tedy nad námi slitovává, odpouští a nedopouští pohromy, pokud jde člověk do sebe, lituje, činí pokání, tak zachovává život. To nakonec prožil sám Jonáš jako jednotlivec (také byl jeho život v moři zachráněn) a teď to prožívá celé město Ninive – 120 tisíc lidí bylo v tom městě, které nakonec není zatraceno.

A poslední část Jonášova příběhu je poučení pro Jonáše a pro všechny nás ostatní, kteří Božímu milosrdenství, tedy odpuštění a slitování stále nerozumíme. Jonáš je naštvaný - no jasně, Bůh si ze mě dělá srandu, chce abych dělal bububu a nakonec stejně všechny zachrání. Raději jsem chtěl utéct do Taršíše a nebo umřít, protože jsem věděl, že se stejně nic nestane, vyčítá Jonáš Bohu. Bůh se slitovává a Jonáš to těžce nese. Hořekuje nad uschlým keřem, který mu před tím na slunci dělal stín, je mu líto, že mu uschnul přírodní slunečník, ale lítost nad ninivany nepocítil.

Možná jsme taky takoví proroci, kteří vědí všechno nejlépe, proto nic nezvěstujeme, nikoho neevangelizujeme, svou víru si necháváme pro sebe, protože máme i obavy, že budeme za blázny. A nebo už teď víme, že slitovný Bůh nakonec stejně všechny zachrání? Tak proč se namáhat? Ne, musíme varovat svět před zkázou, před zlým pokušením, před hříchem. Protože, jak nenastoupí pokání, Bůh se neslitovává. Je to všechno bláznovství kříže, co neseme.

Co tedy říci závěrem? Už nechci nikam utíkat, tak mi taky nikam neutíkejte. Na práci s Vámi a na Božím díle se opět těším. Náš sbor mám ráda a jsem ráda, že mohu být jeho součástí. Věřím, že i když jsme malé město, malý sbor, tak Bůh nás neodepíše. Když se ovšem nebudeme doma se svou vírou schovávat a nechávat si ji jen pro sebe.

Výstražná poznámka závěrem: Nevíme, jak to dopadlo s Jonášem, ale Ninive bylo zničeno r. 612 př.Kr.

Modlitba: Pane Bože, do postní doby nám opět zaznívá další příběh, nad kterým se máme zamyslet. Žijeme ve světě, kdy je hřích na denním pořádku a nám samotným někdy dělá problém odlišit věci dobré od špatných. Vyznáváme, že mnohdy ani činit pokání moc nedokážeme. Raději se urážíme a třeba spolu nemluvíme, někdy nám samotným nejde některé věci odpustit a zapomenout. Přesto všechno prosíme tebe, abys nás neopustil, abys nám naše nepravosti zapomenul a odpustil. Abys nás u jednoho stolu spojil a občerstvil. Amen.

Poslání: Čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Hospodinův, čas odpočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil. On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků.

Skutky 3,19-21