Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvodní kázání v Hranicích

5. 9. 2010

Písně: (Evangelický zpěvník, Dodatek) 163, 177, 192, 618, 489
I.čtení – Kazetel 3, 1-8 ; II.čteníKazatel 3, 9-15 (základ kázání)


Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
2 Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
3 je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;
4 je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
5 je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;
6 je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;
7 je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;
8 je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.
9 Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění?
10 Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí.
11 On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.
12 Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro.
13 A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.
14 Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním.
15 Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledává, co zašlo.


Milí bratři a milé sestry!
Přemýšlela jsem jakým slovem, jakým kázáním se s Vámi tady v Hranicích jako vaše nová farářka přivítám. Nakonec nejde o nějaké vítací kázání, ale o slovo na cestu, na tu naši společnou, která nás tady teď čeká...
Samozřejmě to jak se Kazatel zamýšlí nad časem má trošku souvislost i s tím, že ten můj čas tady tak nějak začíná. Čas vikariátu, tedy mé praxe v Olomouci skončil, aby jej vystřídal jiný – nový čas – tak to prostě je.
Ale vraťme se ke Kazateli, který říká že všechno má svůj čas – tedy, že veškeré dění po nebem podléhá časovosti. Ovšem - není to pro nás žádná novina co nám tady Kazatel popisuje, vždyť mi si časnost uvědomujeme, také jsme vypozorovali, že jednou se věci mají tak a za chvíli zase jinak.
Ale Kazatel na prvním místě v protikladech, které vypočítává, které se dějí v časnosti, tedy pomíjitelnosti, uvádí, že je čas rození i čas umírání – to je to první – zkrátka připomíná omezenost lidského bytí. Ale mezi rozením a umíráním přeci jen něco probíhá – my tomu říkáme „lidský život“. Náš život, každého jednotlivě, obsahuje vše co Kazatel dále tak básnicky popisuje.
Máme tedy svůj vyměřený čas a Kazatel konstatuje, co se všechno v tom čase nachází – je tam to i to. Každý z nás je v nějaké časové situaci – někdo prožívá čas bolesti, zklamání, nemoci, osamění, vnitřního nepokoje, čas rozchodu, rozhodování. Jiný má zase čas radosti, zamilovanosti, vnitřního klidu ... Někdo je v čase mládí, jiný zase stáří, někdo zažil čas války, čas boje a jiný prožil svůj život v míru a relativním klidu – někdo je v situaci, kdy je tak vláčen okolnostmi, že si svůj čas ani neuvědomuje a nijak jej nestačí prožívat - je to různé.
Bůh nám v našem vyměřeném čase dává zkrátka okusit dobré i zlé. Dává nám ale do srdce i touhu po poznání, po věčnosti (jak píše Kazatel), touhu po Bohu, ale někdy se tam objeví i totální rezignace, protipól – tak jak to vystihuje žalmista – Ž 14,1 Bloud si v srdci říká: "Bůh tu není." - Nemůže tu být, vždyť je tu tolik zloby, nenávisti, násilí, je tu korupce, narušené a trvale poškozené mezilidské vztahy, kde by mezi tím vším tak asi ten můj Bůh mohl být – Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá - pokračuje žalmista.... takový je ten opak touhy po Bohu, jistě to známe i my, pochybnosti, co když to není tak, ale je to nakonec úplně jinak...atd.
O kousek dál nám Kazatel prozrazuje, jak to s námi vlastně je – my se tu lopotíme, tak jak je nám to uloženo a možná si myslíme jak nejsme v tom svém lopotění důležití a významní, úspěšní a možná až nepostradatelní a nenahraditelní, ale oproti tomu všemu stojí On - On, který všechno učinil krásně a v pravý čas. Jsme tedy ať už si to myslíme či nikoliv, součástí toho všeho velkého stvoření, nejsme páni tvorstva, ale pouze dobře načasované stvoření.
Nakonec je i zajímavé k čemu dospěl Kazatel. K jakému došel poznání? Že pro člověka není nic lepšího než se radovat a konat v životě dobro – sama bych si přála mít uprostřed ufňukané a nespokojené společnosti přesně takové poznání – nakonec bratři a sestry, co nám brání radovat se ze svého času, radovat se a vážit všeho dobrého co mě obklopuje, co mi Bůh daroval... Je to všechno snad jenom moje zásluha? Je život, který mám zásluhou pouze mých rodičů? A mé děti jenom mým přičiněním? Když jsme tak perfektní, jak to, že umíráme, podléháme slabostem nejen tělesným, ale i duševním a někdy i duchovním? Radujme se ze svého času, že tu jsme, že jsme relativně zdraví, že máme co jíst a kde bydlet, že máme rodiny, toto společenství, ale že máme i problémy – vždyť to značí to, že vlastně žijeme.
Kazatel říká – je čas, je čas dělat dobro... je čas tento náš život využít pro něco dobrého, konat dobro, žít dobře, být dobrý – dokud tu jsem – uvědomovat si naplno, co v mém životě všechno je, že všechno zlé i dobré nakonec k něčemu bylo, někam mě posunulo nebo ještě posune a neklást otázky typu - proč zrovna já mám dnes smůlu, nemám práci, jsem nemocný, jsem sám, mám nevyvedené děti, rozloženou rodinu...
Umíte si představit, že by život byl jen samá radost, smích, veselí, objímání, milování, rození...? – nešlo by to. To už bychom si vůbec ničeho nevážili a nic by nám nebylo vzácné. A navíc, o takový nudný život by snad ani nikdo nestál – prohry a kopance člověka posunou více dál než samotné úspěchy a vítězství, ale jde to spolu přeci jen ruku v ruce, takový je ten náš Boží svět – člověk je stvořený v čase a okouší ze života nejen to dobré (ale i to zlé).
Vzpmeňme na Ježíšovo pokušení na poušti, kde pobýval a postil se před samotným působením 40 dnů, jistě to nebylo snadné, musely to být těžké chvíle v odříkání, které na Ježíše dolehly – takové, jaké si vlastně ani neumíme představit. Ale o to větší pak byla Ježíšova odolnost vůči zlu a utrpení, které ho potkalo.
Je čas... říká Kazatel, možná jsme nakažení, nakvašení tím jak je všechno špatné, jak se nedaří, jak to nejde a možná i tady ve sboru nejste úplně spokojeni – no jo střecha je pěkná, fasáda hrozná, peněz málo, v kostele skoro nikdo, chybí nám tu děti, mládež, zpěv skomírá - nežije to tu, vymírá nám to tu. Ale to nemusí být až tak špatný začátek k tomu, jak začít jinak – začít dobře dělat dobro, vždyť samotný Kazatel říká – nic lepšího není! – to dobro začíná tak, že se naučíme mít rádi takoví jací jsme, a to právě v čase v jakém se zrovna nacházíme, kdy jeden je třeba zrovna teď nemocný a druhý zdravý jako řípa, jiný zase šťastný a tamten smutný, ten je moc aktivní a ten zase až moc pasivní, ten pláče a ten se raduje, ten je rozvedený a ten se pro jistotu nikdy neoženil, tam se někdo narodil a tam právě někdo umírá, ten je milý a ten zase až moc protivný, ten tu zůstává a ten odchází... – jsme zkrátka lidé různých časů, ale stejné víry – náš život - tedy to mezi narozením a úmrtím, je ale jen jeden.
Kdybychom měli už teď svůj náhrobek, byl by tam zatím jen datum našeho narození. Co jiného bychom si tam měli připsat? Co jiného byste tam chtěli mít, aby to potom mělo ještě nějaký smysl. Zásluhy? Tituly? Funkce? Hodnotu nashromážděného majetku? Ne, sami cítíte, že to se jaksi mezi datum narození a datum smrti moc nehodí. Život, můj život, nechci aby byl o takovýchto snahách. Smrt nám připomíná, co má největší význam, že život je o rodině a přátelích, našem vztahu k Bohu a o dobrých věcech, co jsme učinili pro bližního a také a především o tom, zda v sobě máme lásku. Tohle všechno se nám ale na náhrobek nevejde. A tak nám na něj nechají vyrýt jméno společně s datem narození a úmrtí v naději, že někde mezi těmi dvěma letopočty byl dobře prožitý život, který zůstane navždy zapsán v Boží paměti a v srdcích těch, kdo nás měli rádi.
Na závěr vám, ale i sobě přeji, abychom žili svůj život dobře a v lásce, abychom ve svém životě neustále zvažovali své hodnoty, abychom nevěnovali příliš našeho vzácného času věcem, které u Boha nemají až takový význam. Abychom svůj vztah s Bohem pěstovali, žili, moc nepochybovali, ale raději věřili, že to všechno má nějaký svůj skrytý smysl. Že má smysl i toto naše malé společenství.


Modleme se: Pane Bože děkujeme ti, že máme ještě čas, že máme stále čas tě nalézat, že máme ještě čas dělat dobré věci, že máme čas se měnit a dej ať je to k tvému obrazu. Pane dávej nám do toho všeho našeho rozvažování a činění moudrost, sami ji nemáme. Amen.