Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velikonoční neděle

20. 4. 2014

Zvěst o vzkříšení - Marek 16,1-8; I.čtení: Mk 14,21-29

Introit: Ježíš řekl: „Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na věky věků. Amen. Mám klíče od smrti i podsvětí.“ Zjevení Janovo 1,18 (CSP)

Marek 16:1-8  Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?" Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: `Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.´" Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

Přátelé v Kristu,

neděle je dnem vzkříšení. To my už moc dobře víme, že dnešní nedělí vrcholí události celého velikonočního týdne – ten Ježíšův příběh je nám už asi dobře známý. Ježíš, Boží Syn, odsouzení, ukřižování, smrt, pochování do hrobu - to všechno se stalo, to všechno jsme si jako křesťané v uplynulých dnech připomínali. Ale bez té neděle, by ten náš příběh nebyl úplný. Na té neděli vzkříšení záleží tak moc, protože je na ni postavená celá naše víra.

Apoštol Pavel dokonce říká v listu Korintským 15,13-14: Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra,...“

Pojďme se ale podívat jakou zprávu nám zanechává o vzkříšení evangelium Markovo. V Markově podání na konci celé té události stojí už jen ženy. Učedníci se ze strachu už dávno někam rozutekli a schovali. Ale ženy cítí, že musí udělat ještě poslední krok – není to krok víry, ani zvědavost podívat se, jak vypadá zubožené Pánovo tělo. Ale je to asi tak, jak řekl jeden majitel pohřebního ústavu, že je to poslední čin lásky – tělo důstojně upravit. Vztah k zemřelým je také nejstarší doklad lidství. Je tedy až s podivem, že právě tohle se z dnešní společnosti úplně vytrácí. S mrtvým tělem dnes už nechce mít nikdo nic společného, nikdo se jej už nechce dotýkat a nechceme jej třeba ani vidět při pohřbu. Je to náš strach? Strach ze smrti? Strach z toho, připustit si, že takto také jednou stejně skončíme?

Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu – tedy tak brzy jak jen to bylo možné, jakmile skončil šabat, židovský svátek klidu. Ženy vycházejí k hrobu - připravené s nakoupenými mastmi určenými k balzamování. A je zvláštní, že až po cestě je napadne, že se vlastně do hrobu nedostanou, že přece kámen je natolik těžký, aby jej samy zvládly odvalit. Trochu mi to připomíná takové to typické ženské, jak nám to někdy i muži rádi připomínají, že žena dříve jedná než přemýšlí. Myslím, že je nám to dáno shůry, být intuitivní, moc nepřemýšlet, protože je to k něčemu, možná právě k tomu někde zůstat nejdéle (jako třeba pod křížem); někam dojít, jako třeba k hrobu. Že cesta k hrobu není ten správný cíl a směr by člověk stejně nepoznal, kdyby se nesetkal se zvěstí o vzkříšení.

Nakonec jejich obava není naplněna, jak se blíží k hrobu zjišťují, že kámen je odvalen, ale marná cesta - Ježíš už není mezi mrtvými - vstoupí do hrobu a vidí jen mládence v bílém rouchu sedícího po pravé straně, jak popisuje Marek. Žádný okřídlený anděl jak si asi dnes každý Božího posla představí, ale přesto to Boží posel je, protože vyřizuje Boží vzkaz. A dříve než vůbec promluví ženy se zděsí, padne na ně hrůza, strach, Těžko to vyjádřit. Těžko to popsat. Těžké zachytit do slov, co ženy prožily. Tam, kde očekávaly mrtvo, ticho, bolestný pohled – nenalézají jen prázdno, ale i odpověď - živý Boží vzkaz.

Evangelium Markovo se zbytečně nerozepisuje podrobným popisem, jak takové setkání s Božím poslem probíhá. Je do jisté míry obestřené tajemstvím a vždycky to bude nepopsatelná zkušenost, zkrátka něco nesdělitelného.

"Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: `Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.´"

Přicházející zvěst o vzkříšení, kterou jim Boží posel vyřizuje opisem „byl vzkříšen“, naznačuje, že iniciátorem vzkříšení není sám člověk, ale Bůh. Vypovídá o tom, že křesťanská naděje není založena na mimořádných schopnostech člověka, který jakoby vyrůstal v nadčlověka a přemohl smrt. NE! Jde tu o naději založenou na Bohu, který „křísí mrtvé“.

Místo v hrobě je prázdné – ten, koho hledáte zde není, ale jde před vámi – tento odkaz je mnohem hlubší než se na první poslech může zdát. Ježíš nás předchází, naznačuje cestu, kam jej máme následovat. Není to cesta do hrobu, do smrti, kde bychom se s ním setkali, ale pokračuje dál – až za hranice nepoznaného, za hranice nepopsatelného, za hranice mimo naši dosavadní zkušenost a tou je už jen pro nás cesta víry.

Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.- Výzva jít a tuhle tu zkušenost vyřídit dál Ježíšovým nejbližším se ukazuje v Markově podání jako nenaplněná.

Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

To je původní závěr Markova evangelia – že ženy utekly a nikomu nic neřekly, že si tu zkušenost nechaly jen pro sebe, protože se bály. Bály se, že by jim nikdo neuvěřil? Bály se, protože nevěděly, jestli tomu mají samy uvěřit?

Možná se nám zdá tento závěr evangelia nepochopitelný, ale je více reálný než si dokážeme připustit. Vždyť tak je to i s námi. Zvěst o vzkříšení je přeci i pro nás neuchopitelná a někdy až nesdělitelná. Neumíme to, nedokážeme to. Možná na sebe prozradíme okolí, že jsme věřící lidé, ale neumíme moc sdělit jak věříme a čemu vlastně věříme. Možná máme obavy, že se někdo té naší zvěsti o vzkříšení vysměje? Že tomu stejně neuvěří. Vždyť i my sami máme někdy pochybnosti. Neumíme si mnohdy tu svoji víru ani uhájit, proto si ji raději necháváme pro sebe a nepodělíme se o ni ani s těmi nejbližšími. Tam doma taky nejvíce narážíme na to jací skutečně jsme – že křesťan, byť je věřící, je jen člověk. A někdy se i možná až stydíme za ty, co se nebojí vyřizovat to, čemu uvěřili. A je to proto, protože pro nás je to takto nestravitelné, nám to takto hlava nebere. My to takto neumíme. Vždyť my tu zvěst o vzkříšení také přijímáme, věříme ji, ale nedokážeme ji tímto způsobem vyjádřit. Asi to není špatně. Možná to dokážeme ve svém životě vyjádřit ještě jinak.

Jak se ale zvěst o vzkříšení mohla dostat až k nám, když ženy – jediné svědkyně prázdného hrobu mlčely? A jak se dostane dál, když budeme mlčet my?

Jedině tak, že Pán Ježíš nás v tom strachu a bázni nenechá – půjde před námi a sám vyjeví co je potřeba, sám se ukáže potřebným způsobem i nám.

 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, předcházel jsi své učedníky do Galileje a tam ses jim ukázal v jiném světle, jako vzkříšený Pán. Předcházíš i nás na naší cestě, aby ses i nám jednou zjevil jako zkříšený Pán ve svém království. Toužíme tě mít stále před sebou, abychom se ti na té životní cestě neztratily. Amen.

 

Poslání: 1 Korintským 15,20-23 

Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.  Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho.

 
 

 



Archiv

Kalendář
<< červenec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 128907
Měsíc: 2444
Den: 96