Velký pátek
I. čtení: Marek 13,32-37; Marek – 14,26-42 Getsemane
Na Velký pátek si celá církev připomíná Ježíšův kříž, jeho poslední pozemskou pouť. Jde o velmi smutnou událost toho, jak končí lidský život. My už jsme si možná zvykli mluvit o Ježíši jako o Bohu. A dokonce i naše křesťanská tradice nám v tomto vnímání pomáhá. Zformulovaným vyznáním víry se učíme chápat Ježíše Krista jako Syna Božího, jako Pána našeho, jako toho, který byl počat z Ducha svatého. Zkrátka od počátku naší zbožnosti je kladen důraz na to, abychom přijali Syna Božího, Ježíše Krista, který je zcela vyjímečný, a to jakýsi prostředník mezi samotným Bohem a člověkem. Někdy toto přijetí Ježíše bývá neuchopitelné a těžké, ale u křesťana je rozhodujícím krokem víry.
Proč to bývá tak těžké? Ježíš, Syn Boží se nám totiž představuje i jako člověk, jako historická postava. Jako člověk, který bojuje a zápasí se svým posláním. Vidíme jej odsouzeného, vidíme jej trpět na kříži, vidíme jej umírat, vidíme jej slabého a opuštěného dokonce samotným Bohem. Kde je najednou ta jeho síla? Moc léčit a uzdravovat nejen slovem, ale i činem? Jaktože Boží Syn podléhá lidskému odsouzení, nepřijetí a dokonce i smrti? Jak je možné, že Boží Syn je tak zranitelný? Jak je vůbec možné, že Bůh v člověku umírá? Jak je možné, že se Syn cítí být opuštěn svým Otcem?
V Getsemanské zahradě probíhá jakýsi poslední Ježíšův duchovní zápas. Boj, který si musí Ježíš vybojovat úplně sám. I když se obklopí svými nejbližšími a nejvěrnějšími služebníky - Petrem, Jakubem a Janem, přesto je to pro něj noc plná hrůzy a úzkosti (jak popisuje evangelista). Ježíš se svým nejbližším dokonce svěřuje se svými pocity – „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ Samozřejmě náznaky tady už byly dříve, že Syn člověka bude mnoho trpět. Ale nikdo ani z těch nejbližších si to neuměl představit, možná tomu všemu ani tolik nerozuměli a nevěřili. Ale události vrcholí. Utrpení se přibližuje a Ježíš to cítí... Zůstaňte zde a bděte!“
Ale co to? Takhle Ježíše přece neznáme? Jak to, že se cítí tak mizerně, bezmocně a zranitelně? Najednou vidíme Ježíše, že nechce být sám, že touží po pomoci těch nejbližších. Tady nám před očima přecijen úplně mizí Ježíšovo božství. Ztrácí se nám vnímání toho supermana, který všem všechno pěkně řekne polopatě trefným podobenstvím, ničeho se nebojí, všem pomůže, všechny uzdraví a zachrání. Ježíšovo lidství a Ježíšova zranitelnost nám možná moc sympatická není. Připomíná nám to totiž boj obyčejného člověka. Úplně stejně bezmocného tváří v tvář smrti jako jsme my. Co potom na tom Ježíši je tak božského? Co je na něm tak vyjímečného, tak úchvatného, když to nakonec byl také člověk jako já a stál tam, kde stojím já. Naše víra najednou dostává zabrat, pochybnosti nad Ježíšovým božstvím se dostavují, když začneme promýšlet jeho lidství, jeho bolest, jeho utrpení, jeho smrt.
Na kousíček od nich poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, minula tato hodina. - „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“... cítíme tam to napětí, obavy – jakoby se Ježíš na to své poslání snad ani necítil a neměl dostatek sil.
Když jsem tento text promýšlela, jedna kamarádka, sestra v Kristu, na mě vyhrkla několik otázek najednou - Myslíš, že měl Ježíš na vybranou? Že Ježíš mohl říct svému Otci, víš co, já do toho nejdu, udělej to jinak? A skutečně věděl Ježíš dopředu, čím projde? A co mu Bůh Otec vlastěn na tu modlitbu odpověděl?
Myslím si, že se Ježíš mohl šprajcnout, měl přeci svobodnou vůli. I my máme svobodu vzepřít se Bohu, nikdo nás nenutí. Ale Ježíš o svém poslání věděl. Utrpení předvídal, ale musel si to také lidsky probojovat. Nechtěl z tohoto záměru ustoupit, ale pro tuto chvíli neměl dostatek sil. I my musíme bojovat. Vstříc smrti jde přeci každý bez vyjímky. Nikdo není nesmrtelný, ale Ježíš nám ukázal cestu.
Možná se budeme jednou cítit jako Ježíš - opuštěni Bohem, ale ve skutečnosti sami nebudeme - Ježíš nás tou černou dírou provede a vyvede zase na světlo...to je ale vše na základě víry, na základě naší víry. Vzkříšení a život s Bohem není pro všechny, to už víme.
A jak je to s tou Boží odpovědí na Ježíšovu modlitbu? Žádná tam jakoby nezazní, Bůh mlčí, není slyšet jeho hlas. A tobě – člověče, Bůh na všechny modlitby vždycky odpovídá? Mně teda ne! Ale člověk při modlitbě dostává jakoby novou sílu, kterou by jinak neměl a vesměs cítí, co má či nemá udělat.
Tuto sílu ale také nelze získat hned, ani Ježíšův zápas není nijak urychlen – dokonce třikrát přichází k těm, které prosil o modlitby, ale jejich vytrvalost a nadšené odhodlání přemohla únava - „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít?“ Šimon se ani nezmůže na – ne, nedokázal jsem to Pane. Přitom se ještě před chvílí, možná před páru hodinami dušoval, když stoupali na Olivovou horu - „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ Ale zrovna ty můj milý věrný Petře, ty mě zapřeš a to ještě této noci, ještě než kohout zakokrhá. „I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě.“ Silné řeči, opravdu silné řeči. Při zpívání chvalozpěvu, při stoupání s Ježíšem do jakýchsi pomlsných výšin, jsme schopni říkat silácká slova stejně jako Petr. Ale v těžkých chvílích nezvládáme, nevydržíme, býváme znaveni, zdeptáni. Nakonec my všichni máme silné řeči a to při křtu, při vyznání víry, ale všechno nakonec končí v duchu Ježíšova smutného konstatování - „Váš duch je odhodlán, ale tělo je slabé.“ Vaše řeči jsou silné, ale skutek utek. „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“
Ježíšův osamocený boj se nakonec odehrává ve chvílích, kdy už všichni ostatní jsou unaveni, duchovně neschopni, vyčerpaní. Hrůza a úzkost smrti je v protikladu k pokušení klidného spánku. Bůh v Ježíši Ktristu ten boj bojuje za nás, za nás spící a stále nechápající křesťany. I ti, co jsou Kristu nejblíže - učedníci, neví nic o boji, kterým prochází. A ani my dnes to nevíme. Neznáme plně duchovní svět, nevíme přesně, kdo jsou mocnosti zla a dostatečně nerozumíme Kristově oběti. Kristus za nás denně bojuje, abychom nepropadli pokušení a zlu. Přesto pro nás stále platí to Ježíšovo - „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ Do pokušení spánku, blažené nevědomosti, neochoty promýšlet Boží věci, neochoty bdít a modlit se!
Ježíš třikrát za noc přichází s touto výzvou a probouzí své nejbližší. Je v tom možné spatřit jakousi paralelu toho času, kdy přijde znovu den Páně. A i ty nejvěrnější nalezne spící. Ale Pán si je probudí, je jen potřeba být na pozoru, bdít, modlit se a v této připravenosti očekávat znovu svého Pána.
Nakonec to třetí Ježíšovo probuzení, je plné síly a odhodlání – už to není ten Ježíš, který svádí osobní boj s přijetím těžkého kalicha, který prosí o pomoc ty, kteří jsou mu lidsky nejblíže - ty, kteří stejně ani nejsou této pomoci schopni...
„Ještě spíte a odpočíváte? Už dost! Přišla hodina, hle Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle přiblížil se ten, který mě zrazuje.“
Také se ptáte jako já, kdo jsou to vlastně ti hříšníci? Komu je to Ježíš vydáván? Komu se to dává všanc? - Není to nikdo jiný než my všichni. My jsme přeci hříšníci. Zrada přeci přišla z nejbližšího Ježíšova kruhu. Syn člověka byl vydán do našich rukou. Na nás záleží jak s ním naložíme. Jestli jej zradíme, zapřeme, znovu ukřižujeme a nebo jestli se k němu přiznáme a přidáme. Rozhodnutí je v našich rukou. Rozhodnutí pro Krista - (pro toho, který je nám tak lidsky podobný) nikdo za nikoho nemůže udělat. Je to osobní rozhodnutí a možná právě proto je to pro někoho i tak těžké rozhodnutí.
Pro ty, kteří si nevědí s Ježíšovým lidstvím a zároveň Ježíšovým božstvím rady, platí toto slovo z Janova evangelia:
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna.“
Jan 3,16-18