Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ztráty a nálezy...

28. 11. 2017

Ztráty a nálezy...

Výsledek obrázku pro marnotratný syn

Ztracený syn - Lk 15, 11-32

Pro mnohé z vás je to jistě známé podobenství – či chceme-li to vyjádřit jinak, tak přirovnání, obraz ze života – je to především o jakýchsi ztrátách a nálezech. O tom, co se v životě často děje a možná je to i trochu o rodičích a dětech. Možná je to i o majetku, o tom co mi patří, tedy o dědictví. Je to ale hlavně o Bohu a o ztracených...

Každopádně příběh otce a dvou synů, je příběhem o nás. Ježíš říká, kdo má uši k slyšení, slyš... Jak se tedy tento příběh podobá tomu našemu příběhu, který každý žijeme a jakou roli v něm sehrávám já?

Příběh otce a dvou synů – hlavní roli zde hraje mladší syn, který si vyžádá po otci dědictví, na které má nárok, protože se touží osamostatnit a žít si po svém. Samozřejmě život v marnivosti se mu moc nevyplácí a po čase tento syn dopadá na lidské dno, kde si uvědomuje, že u jeho otce se mají dobře i služebníci zatímco on tady živoří a nedostává se mu ani to, co obyčejným prasatům. Jde do sebe a pomýšlí na návrat, že zkusí otce odprosit, aby se mohl u něj v domě stát alespoň nádeníkem. Ale otcova reakce je tak velkorysá, náruč rozevřená v přijetí, srdce rozradostněné z nalezeného syna až tato radost poznamenává celý dům, jehož veselí dolehne k druhému synovi, který si právě vrací. Tento druhý, starší syn, ovšem otcovu radost nesdílí, dalo by se říct, že žárlí. Doteď si nestěžoval, ale najednou zahrnuje otce výčitkami, že on sám nikdy takovou pozornost neměl... Bude se také nakonec radovat z bratrova návratu nebo zůstane stranou?

Mohli bychom tady rozebírat jednotlivé postavy v příběhu, jejich reakce – dokonce bychom mohli přemýšlet jak bychom se zachovali my v roli mladšího syna, v roli staršího syna a dokonce bychom mohli hodnotit i roli otce, zda se zachoval správně, nebo měl snad udělat něco jiného. Jak bychom jednali my apod.

Ovšem v tomto příběhu nám otcovská role nepřísluší, protože ta patří Bohu. My se máme hledat v roli jednoho nebo druhého syna. Každopádně nám ale nic nebrání se rolí Boží inspirovat, vždyť i v tom příběhu je to role rodičovská, kterou skoro každý nějak ve svém životě odehráváme.

Když vyprávím tento příběh mládeži nebo dětemtak říkám, že se tato situace děje v různých variantách i dnes - vždyť děti opouštějí své rodiče, chtějí si žít po svém - ztrácejí se svým rodičům, když začnou fetovat, brát drogy, stanou se závislí na alkoholu, padají na lidské dnoa mohou takto prohýřit i rodinné dědictví, připravit své rodiče o bydlení, zadlužit je. Není to zase nic tak neobvyklého, děje se to. Příklad otce, který svého syna neustále čeká, vyhlíží jeho návrat je povzbuzením pro ty, co se ztratili. Je tu zkrátka někdo, kdo tě chce zpátky do života – ať už vlastní rodiče nebo Bůh.

Ale jsme to i my, kdy se někdy Bohu v životě ztrácíme jako syn svému otci. Jdeme si po svém - klidně na několik let, klidně na celý život opustíme Otcův dům s jakýmsi „jeho“ jměním (kterým může být třeba křest, základy dětské víry... a myslíme si, že s tím si v životě vystačíme), ale postupně všechno promarníme, vytratíme z paměti, ze srdce, až nám nezbude nic. Zubožení životem se dostaneme až tam k „pohanským sviním“ kde dřeme bídu s nouzí, zažíváme rozpolcenost duše a těla, nevíru, opuštěnost a tam nastává i jakési – reminiscere – rozpomenutí se, jakýsi aha-efekt - kdysi jsem kamsi patřil, měl jsem domov, měl jsem Boha Otce, který mě před tím vším venku vlastně chránil, bylo mi u něj dobře, měl mě rád. Jeho příkazy dávaly smysl. Co ale teď bude s mým promrhaným, zkaženým životem? Kam a komu vlastně teď patřím? Komu teď sloužím a co za to dostávám? Jsem šťastný? Rád bych se ještě vrátil, ale teď nevím, jestli mě přijme Otec ještě zpět? Jsem hodně daleko. Celý život jsem na to nemyslel, ale teď mě to napadá čím dál častěji. Není už pozdě?Odpověď zní – NENÍ. Bůh Otec tě už čeká, vyhlíží, aby ti mohl jít naproti, aby tě mohl pohostit ve svém domě... i to je smysl VP, smíření s Otcem, návrat, obejmutí. Možná se nám tu jednou za rok takoví bratři objevují a otcův dům jásá radostí... Jásáme i my radostí a nebo si spíše říkáme, no kde jste byli celý rok, když my jsme tady poctivě seděli každou neděli.

Ta role prvorozeného syna se zdá být druhořadá, opomenutá, jaksi neatraktivní, neveselá a přitom je to právě naopak. On je prvorozený dědic, celou dobu je na prvním místě. Prvorozený dokonce dostává podle dřívějších zvyklostí dvě třetiny dědictví. Je mu dokonce sděleno Otcem ujištění: „Synu ty jsi stále se mnou a všecko, co mám je tvé.“ Takže, jestli jsme si doteď mysleli, že ten mladší si prvně vyžádal polovinu dědictví, není tomu tak. Vyžádal si díl, který mu náležel a to byla jedna třetina. Starší syn je po celou dobu v bezpečí otcova domu, je s otcem. Sice musí pomáhat a pracovat v otcově domě, ale nikdy se nestane, že spadne na úplné dno. Dodržuje otcovy příkazy, ale jaksi se neumí z toho všeho co má, radovat. - Je to ta role věrných křesťanů na tomto světě? Kteří jsou někdy žárliví, když vidí něčí návrat? Když vidí, že i takovými odpadlíky – druhými syny může ožít otcův dům? Když vidí lásku otcovu, která přikrývá a nově odívá, hostí a proměňuje?

Otázkou zůstává, jestli tohoto staršího syna taky někdy nelákal hřích. Jestli také někdy nezatoužil po tom založit si život po svém. Jestli jej někdy až nesvazovalo dodržování otcových příkazů. Vždyť v té výčitce to zaznívá. Jak k tomu teď on přijde, má se veselit a radovat, když má pocit, že se otec chová vůči němu jaksi nespravedlivě? Přijímá ztraceného syna opět do své náruče bez trestu, bez ponížení, bez vydědění, bez výčitek... Kdyby to věděl, tak to možná mohl taky zkusit odejít. Z pohledu staršího syna není otcovo jednání férové a pro nás je v tomto příběhu konec otevřený, protože nevíme, jak se starší syn zachová. Jestli nakonec bude sdílet otcovu radost, přijme i on svého ztraceného bratra, odpustí mu a bude se veselit a nebo zůstane stát venku, pohlcený svou vlastní naštvaností...

Milující otec je role Boží – otec, který tě nedrží násilím. Když nechceš u něj být, pouští tě do světa a dá ti do vínku i jakési to dědictví po rodičích. Je to Bůh, který tě násilím nedrží u sebe, dává ti svobodu rozhodnout buď pro něj a nebo bez něj. Který z pohledu tohoto příběhu jakoby ani netrestá hříšníka – tady platí, že se každý asi vytrestá sám. Bůh ale očekává tvůj návrat, neotočí se k tobě zády. Milosrdný Bůh ti jde vstříc a nemá na jazyku výčitku. Rozevírá náruč, dává ti svaté políbení, sytí tě dobrem, dává ti plno dobrých věcí, korunuje tě slávou.

Máme před sebou obraz Boha jako laskavého milujícího Otce, který přijímá své ztracené syny do své náruče. Který se raduje s celým svým domem, když někdo najde cestu zpět. - To je bratři a sestry jiný obraz Boha než jaký slyšíme a nebo si sami někdy vytváříme ve svých představách, že Bůh je trestající, nemilosrdný tyran, který neustále na nás dopouští nějaké pohromy, nemoci, bere nám blízké, bičuje nás svými příkazy, zotročuje a nedává žádnou lidskou svobodu.

Taky je tu hezky vyjádřeno co všechno je Otcův dům – je to útočiště, záchrana, domov, pomoc, bezpečí, ale i hostina, radost a veselí – ostatně to všechno tady dnes můžete zažít.

Kdo má uši k slyšení, slyš – říká Ježíš: Protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. Tato radostná Otcova věta v celém příběhu zaznívá dvakrát, uprostřed a na konci, protože co je v Bibli důležité, to se vždy ještě zopakuje.

A důležité tedy je, že jde o život – zajímavé je, že v celém příběhu to nikde takto dotažené není, že by třeba ztracený syn umíral nebo byl na smrtelné posteli. Vrací se sice bos, polonahý, zubožený, jde ovšem po svých. Ale otec dvakrát říká, že byl mrtev a zase žije, ztratil se a je nalezenkraličtí dokonce překládají: byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest. Co to tedy znamená? Je odejití, odpadnutí od Boha smrt a zahynutí?

Je-li to skutečně takto řečeno, tak bychom měli vážně přemýšlet, co to znamená ztratit se v tomto světě Bohu. Znamená to snad duchovně umřít, úplně se ztratit, pro Boha nebýt? V této souvislosti bychom se tedy měli i modlit za návrat svých blízkých ve svých rodinách, a všechny ty, které jsme ve své víře Bohu svěřili i ve křtu. Abychom mohli zažít a nebo být svědky té otcovské radosti, když se někdo zpět vrátí.

Povzbuzení, které si máme dnes odnést a nebo jej máme zprostředkovat těm, kteří se Bohu ztratili, a na kterých nám opravdu záleží je, že Bůh je milující Otec, který tě očekává a když se rozhodneš k němu přijít, tak věz, že už vykročil, aby ti šel naproti s otevřenou náručí.

Modlitba: Pane Bože, vyznáváme, že i my se ti někdy ztrácíme, bloudíme si světem, hledáme povyražení, zábavu, toužíme po uspokojení našich potřeb, marníme čas i peníze na místech, která nám přinášejí jen chvilková uspokojení. Přitom všem zapomínáme, že jsi milující Otec, který nás radostně očekává z rozevřenou náručí ve svém domě, kde je radost a bezpečí. Pane Bože, děkujeme ti za tvou trpělivost. A dej, aby blížící se advent nebyl jen tvým příchodem sem k nám, ale také naším přicházením k tobě. Aby to bylo skutečným setkáním na cestě víry. Amen.

 
 

 



Archiv

Kalendář
<< červenec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 126310
Měsíc: 1874
Den: 90