Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor pro časopis POSEL (rozklikni!)

18. 4. 2017

Hudebníci na cestách  – reportáž ze sboru v Hranicích


Je 6:41, neděle ráno a my máme sraz před kostelem a vyrážíme
muzicírovat do Hranic ……. ale toto jsem psal už několikrát a nechci se
znovu opakovat. Na druhé straně bych ale rád napsal pár slov o naší
cestě do hranického sboru, kam velmi rádi zajíždíme a těšíme se na
setkání s „hranickými“. Jak to tedy vyřešit. Dostávám geniální nápad –
před začátkem bohoslužeb „odchytávám“ sestru farářku Pavlínu Lukášovou
s tím, že s ní udělám interview a rozhovor zároveň. A bude to tedy
zároveň vhled do práce s. farářky i sboru jako takového.

„Jsme rádi, že se opět setkáváme u vás ve sboru v Hranicích, kam se
vždy těšíme. Mnozí v Olomouci nevědí, že jsi byla na mateřské a stejně
tak možná nevědí, že jsi opět zpět, jak říkám „na značkách“ a v Tvém
pojetí na kazatelně. Proto první otázka se váže na Tvůj návrat: jak
jsi prožívala svůj návrat do plné služby, na co jsi se těšila nejvíc,
na druhé straně pak z čeho jsi měla nebo máš obavy“:
„Náš sbor v Hranicích mám ráda a nikam jsem v době mateřské neodešla, jen jsem na chvíli změnila úhel pohledu - tzn., že na kazatelnu jsem se dívala z lavice, teď se dívám opět z kazatelny, ale jinak ta práce si mě vždycky nějak našla i v té lavici (sice v omezené míře), takže taková velká změna to zase není. Staršovstvo a administrátor mi pomohli, abych měla čas se věnovat rodině, ale já jsem se i přesto snažila, aby ten můj výpadek nebyl pro sbor citelný. Samozřejmě obavy tam byly a jsou, protože na člověka vždy s nástupem padne i ta zodpovědnost, která vlastně už potom nezmizí. Dlouhodobě máme rozjednané některé věci, které se týkají přístavby a rekonstrukce kostela, tak to je taková jedna velká obava, aby to vše dobře dopadlo, ale zároveň i výzva. A pak samozřejmě mi záleží na tom, aby náš sbor byl živým společenstvím a na tom se musí také pracovat, a to je především i duchovní práce, která mě těší, ale je zároveň i vyčerpávající a náročná“.

„Druhou otázkou se vracím ke Tvé mateřské „dovolené“ – dovolené s uvozovkami, protože mít na starosti 4 děti není jednoduché a už toto je práce na celý úvazek. Jak jsi tedy ve stručnosti prožila tento čas, co Ti dal a vzal a jak jsi „dobíjela své baterky“:
„Tak, aby to bylo u nás doma férové, chyběl nám doma do počtu ještě jeden mužský element - teď je to 3 na 3, stav je vyrovnaný. Dnes má Samík 2,5 roku a je to zase moc hezké období. Když nechám velké děti doma a jsem se Samíkem sama, připadám si ještě mladě, to je celkem příjemné zjištění. Co mi tedy toto období dalo? Více času rodině, pár kil navíc, ale především krásné chvíle, které se už nebudou nikdy v takovéto podobě opakovat. - Nevzalo mi to nic, čeho bych litovala. Baterky se u nás doma dobíjejí asi takto: Samík řekne: "s tebou hají". A kdo zrovna může, jde dělat hají. Někdy se o toto horizontální privilegium dokonce přetahujeme“.

„A poslední otázka na odlehčení – náš br. kurátor se při rozhovorech s hosty vždy na závěr ptá: „Pijete kávu nebo čaj?“, přičemž je toto občerstvení po bohoslužbách někdy i připravené.
My se k vám těšíme i pro příjemné chvíle po bohoslužbách v
„podkruchtí“ a ptám se tedy: „Co dobrého jste nám připravili, kávu,
nebo čaj ….?“:
„Obojí... a kdyby to bylo v duchu Medvídka Pú, tak bych dodala ... Obojí, ale s chlebem se neobtěžuj, ale protože mlsného Medvídka Pú takto možná nikdo nezná, tak jen dodám - nechte se překvapit a dobrou chuť!“

A já k tomu dodávám – po skončení bohoslužeb s. Pavlína z kazatelny oznamuje: „Bratři a sestry, všechny vás prosím a žádám, neodcházejte, jste zváni do „podkruchtí“ ke společnému posezení. A dokud všechny ty chlebíčky, jednohubky, buchty, koláče, bábovky, štrůdly nesníme, nepůjdeme domů!“. Hraničtí nás prostě přivítali s otevřenou náručí a s plnými stoly. Opět to bylo milé setkání, které nás vzájemně obohatilo a slíbili jsme si, že na podzim opět přijedeme.


Za hudební skupinu Bohdan Gallat