Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zdánlivě samozřejmá věc...

13. 3. 2018

Milé sestry a bratři, milí přátelé našeho sboru,

ráda bych se s Vámi zamyslela nad jednou zdánlivě samozřejmou věcí. V neděli se v kostele koná bohoslužba. A já buď půjdu nebo nepůjdu. Je to opravdu tak samozřejmé, nebo si něco dobře neuvědomuji?

Nejprve se podívejme do historie. Tohle rozhodování půjdu-nepůjdu je podivný luxus. Naši předkové v minulých staletích prostě šli automaticky. Pro ně to bylo základní právo, mnohdy draze vykoupené. V chudobných horských vesnicích často i nedostižná představa, moci jít do vlastního kostela. První evangelické sbory se financovaly samy, lidé se samozřejmostí dávali z vlastního majetku a skládali se na kazatele, na kostel, na školu, na knihy, na provoz fary. Jen se tomu tenkrát neříkalo „samofinancování“. Významně přispívala vzdělaná šlechta, darovala třeba pozemky, financovala špitál apod. Takovou roli hrál tehdy v životě lidí Bůh a víra. Tímto způsobem naši předchůdci v Jednotě bratrské v Hranicích z vlastních prostředků udrželi sbor s kostelem od 15. st. až do jeho vypálení v roce 1626.

Přehnala se vlna hrůz třicetileté války (dovedeme si to vůbec představit??), kazatelé museli emigrovat a v rámci rekatolizace vrchnost na vypálených základech postavila katolický kostelík. Po 120 letech jeho fungování nastoupil na trůn osvícenec Josef II. a z kostela se stalo skladiště soli, na dalších téměř 140 let. Evangelická víra však přesto nezanikla a jakmile dějinné události dovolily (vznikla První republika), evangelíci si sklad – opět za své poskládané peníze – roku 1923 koupili a celý opravili. Pouhých 16 let pokoje a přišla 2. světová válka. I za ní kostel fungoval, dokonce do něj v neděli chodili na bohoslužby i němečtí vojáci, jak mi vyprávěl tatínek.

Po válce se moci chopili komunisté, jimž se víra a kritické myšlení nehodilo do ideologie. A jak církve nejlépe kontrolovat a postupně ovládnout? Přece přes peníze. A tak duchovní dostali státní platy, věřícím se všelijak ztrpčoval život, kostely se nechávaly chátrat a do společnosti se implantovala myšlenková nákaza, že všechno je všech a o to všecko se postará stát.

Za pouhých 40 let jsme si na tuhle existenční rádoby bezstarostnost a zdánlivé ekonomické pohodlí i v církvi zvykli. A dnes, při uvádění věcí do pořádku a obnově nezávislosti církví, máme pocit, jako by po nás náhle někdo chtěl něco navíc, co tu nikdy nebylo. Při pohledu zpátky, jak těžce si vydělávali na obživu naši předkové a přitom dokázali existovat jako sbor, bychom se měli skoro spíš zastydět. Prostě se naše generace zrovna „trefily“ do bodu obratu, který samozřejmě nebude lehký. Ale co kdy bylo lehké a situace určitě není beznadějná.

Velkou výhodou je, že se odpoutávání církví od státu bude dít postupně. V případě příspěvku na činnost církví, z něhož se platí farářské platy, bude stát přispívat do roku 2030 a příspěvek bude čím dál nižší. Chybějící část se musí z něčeho doplnit, a tak budou muset stoupat odvody z jednotlivých sborů do personálního fondu. Pro představu: jedno farářské místo stojí ročně se všemi odvody asi 400.000,- Kč. Letos budeme jako sbor odvádět 108.300,- Kč, v roce 2020 už to bude 126.700,- Kč a v roce 2025 se odhaduje asi 183.000,- Kč. Odvod je stanoven jednotně bez ohledu na velikost sboru a částky budou brzy pro řadu menších sborů včetně toho našeho nereálné. Na jaře 2018 se proto synod mj. bude zabývat stanovením rozdílné výše odvodů podle personální (a finanční) síly sboru, kdy by větší sbory mohly takto pomoci sborům chudším.

Souběžně však ČCE obdrží také finanční vyrovnání za zabavený majetek ve výši 2,26 miliard Kč, a to ve 30 splátkách až do roku 2043. Asi 80 % těchto prostředků se synod rozhodl spořit do několika investičních a nemovitostních fondů. Tato rezerva a výnosy už začaly být od roku 2016 využívány na dorovnání klesajícího státního příspěvku. V budoucnosti by se tak mělo podařit zajistit významnou část (asi pětinu) potřebných prostředků na každé farářské místo.

Je však jasné, že ani toto stačit nebude a musíme najít další zdroje. Pokud chceme udržet celý úvazek kazatele a hradit také provozní náklady sboru, musíme více vybrat také sami mezi sebou.

V současnosti má náš sbor asi 140 kartotéčních členů, ale jen asi 60-70 je aktivních, tzn. že platí salár v takové výši, aby byl pro financování alespoň minimálním přínosem. (Nepočítám členy přispívající 200-300,- Kč za celý rok, taková částka postrádá praktický smysl a je opravdu k zamyšlení.) Ročně vybereme na salárech a sbírkách v kostele okolo 220.000,- Kč, takže zas úplně neobětaví určitě nejsme.

Řád hospodaření církve doporučuje, aby každý člen sboru platil salár ve výši 3-5 % ze svého ročního příjmu. Není to však dogma. Nejsou všichni ve stejné situaci, proto můžeme uvažovat i o širším rozpětí. Třeba od 1 % pro salárníky s menšími možnostmi (např. seniory, kterým však záleží na životě sboru), až po 7 % pro salárníky v dobré finanční situaci. Lidé si však někdy těžko představují konkrétní částky, které tato doporučená procenta znamenají při jejich měsíčním příjmu. Dobře je to vidět na těchto příkladech:

 

Měsíční příjem

Salár 1 %

za rok

Salár 3 %

za rok

Salár 5 %

za rok

Salár 7 %

za rok

10.000,-

1.200,-

3.600,-

6.000,-

-

15.000,-

1.800,-

5.400,-

9.000,-

-

20.000,-

2.400,-

7.200,-

12.000,-

16.800,-

25.000,-

-

9.000,-

15.000,-

21.000,-

30.000,-

-

10.800,-

18.000,-

25.200,-

Každý si tedy může udělat představu, kolik by asi měl platit a samozřejmě zvážit, jaký příspěvek je v jeho možnostech. Zajímavé je i sám sobě odpovědět na otázku, nakolik je pro mě důležité dostát řádu církve, jejímž jsem členem.

Velmi vítané jsou pravidelné platby saláru, které umožňují staršovstvu lépe plánovat a hospodařit s financemi. Pravidelné oddělení zdánlivě malé částky v rodinném rozpočtu znamená ve výsledku často i dvakrát větší roční příspěvek sboru a nepředstavuje v rodinném rozpočtu tak náhlou „díru“ jako jednorázová roční platba. Mnozí členové si již zřídili trvalý příkaz a přispívají měsíčně na sborový účet (č.ú. 190304741/0300), jiní připívají pravidelně v hotovosti sestře pokladní.

Slýchám pesimistické vzdechy, že je nás jako členů sboru málo a tento obrat k samofinancování jako sbor nepřežijeme. Samozřejmě, za 40 let komunistického potírání Pána Boha nás zřetelně početně ubylo. Na druhou stranu však řada z nás má poměrně slušně placená zaměstnání a může tak nést na svých bedrech vyšší finanční zátěž, aniž by rodiny strádaly. Avšak i příspěvky ze skromné penze mají velkou cenu – vzpomeňte na chudou vdovu a její dva haléře! Zkrátka pokud chceme v Hranicích udržet úvazek kazatele, musíme všichni zvýšit obětavost.

Zároveň se již v několika sborech projevilo, že pokud je reálně ohroženo místo „jejich“ faráře a hrozí snížení úvazku, sloučení s jiným sborem apod., jsou členové ochotni své finanční příspěvky zvýšit velmi výrazně. A to je také nadějné. Na bohaté mecenáše už spoléhat nemůžeme, dnes je v módě sponzorovat fotbal, soutěže krásy a jiné „nezbytnosti“. I je ale samozřejmě můžeme (a můžete i vy všichni) zkoušet oslovovat.

Máme dnes blahobyt, o jakém se našim předkům ani nesnilo. Bída vypadá opravdu jinak. Je na nás, kolik z toho blahobytu jsme ochotni dát Pánu Bohu. V opačném případě reálně hrozí, že v neděli už nebudeme mít kam jít a až naše děti půjdou zařizovat náš pohřeb, už nás nebude mít v Hranicích ani kdo pochovat. A to by byla smutná vizitka naší generace.

Staršovstvo samozřejmě zvažuje a hledá i další zdroje financování sboru, zejména na opravu kostela, jeho přístavbu a provozní náklady, a to z pronájmu (příp. prodeje) majetku, od Jeronýmovy jednoty a jiných celocírkevních kapitol, z města, grantů apod.

K otázce samofinancování sboru se budeme pravidelně vracet, seznamovat vás s novými informacemi z církevního ústředí a samozřejmě také s aktuální finanční situací ve sboru.

Všem, kteří již sboru přispíváte nebo se po přečtení těchto řádků rozhodnete své přispívání navýšit, patří vděčné poděkování s upřímným: „Pán Bůh zaplať“!

Barbora Šimečková, členka staršovstva

Hranice, 12. 3. 2018